Článek
O brněnském hlavním nádraží toho již bylo napsáno mnoho. Je to místo, kde se potkává romantika železnice s realitou života. Tato realita bývá často tvrdá – bere na sebe podobu zápachu nemytých těl, alkoholu i obhroublého pokřikování. Pro turistu možná důvod ke zvednutí obočí, my „skoromístní“ už nad tím jen pokrčíme rameny a zrychlíme krok.
Přitom je to škoda – budova brněnského hlavního nádraží patří k nejstarším železničním stanicím v České republice. První nádraží zde bylo uvedeno do provozu v roce 1839 na trati císaře Ferdinanda spojující Vídeň s Brnem. Současná výpravní budova pochází z první poloviny 20. století; vznikla přestavbou a rozšířením staršího objektu v letech 1902–1905 podle návrhu architekta Josefa Nebehosteny. Objekt je řešen v historizujícím stylu s prvky secese a dnes je chráněn jako kulturní památka. Je to krásná budova.
Stanice leží v těsném kontaktu s historickým centrem města a dlouhodobě patří k nejvytíženějším železničním uzlům v České republice. Nejspíše právě proto tu člověk může zažít téměř všechno – od dojemných shledání přes zpožděné rychlíky a zmatené spolucestující až po existenciální úvahy nad cenou některých produktů. Já jsem tu však zažil něco úplně jiného. Drobnou operní vsuvku, která by si klidně našla místo i na jevišti ochotnického souboru.
Do Prahy jsem tentokrát nevyjížděl z Brna jako domácí, ale jako přestupující cestující. Zvláštní pocit. Před časem jsem se z Brna odstěhoval, a tak se z něj stal spíše pracovní a tranzitní prostor. A protože jsem měl na přestup několik desítek minut – nechávám si raději rezervu, jeden nikdy neví – rozhodl jsem se investovat část této mezifáze do minerálky. Dehydratace je nepřítel civilizace. I když měl být ve vlaku řazen restaurační vůz, prodávají v něm jen malé půllitrové lahvičky. Na cestu do Prahy by to chtělo alespoň tři.
S lahví v ruce jsem se vítězoslavně přesunul do vestibulu a čekal, až se na tabuli odjezdů konečně objeví nástupiště mého vlaku. Vestibul brněnského hlavního nádraží má zvláštní atmosféru – směs hlasitých hlášení, kolečkových kufrů, rychlých i pomalých kroků, lidí, kteří někam spěchají, a těch, kteří zjevně nikam nespěchají už velmi dlouho. Je to malý sociologický experiment v přímém přenosu. Když stojíte uprostřed a nemáte ještě určené nástupiště, připadáte si trochu jako figurka ve hře, která čeká, až jí někdo dovolí udělat další tah. A právě v Brně se může stát, že ten tah dostanete přidělený třeba až tři minuty před odjezdem vlaku.
A v té chvíli čekání to přišlo. Stál jsem tam, batoh na ramenou, hlavu mírně zakloněnou směrem k odjezdové tabuli. Člověk si myslí, že když má věci na zádech, má je bezpečně uložené. Jenže batoh je vlastně taková slepá skvrna. Nevidíte na něj. Věříte mu. A on mezitím čelí světu bez vašeho dohledu. Nejdřív to byl jen pocit. Někdo stojí příliš blízko. Vestibul je sice plný lidí, ale existuje něco jako osobní zóna. A ta moje byla v tu chvíli narušena.
Výzdoba brněnské nádražní budovy
Ucítil jsem lehký, až podezřele cílený dotek v oblasti zipu. Periferně jsem zahlédl stín. Žádné prudké škubnutí, žádná akce hodná akčního filmu. Spíš takové opatrné „co kdyby“. To jsem se rozhodl rychle ukončit.
Bez dramatických otoček a bez zvýšeného hlasu jsem jen lehce přešlápl a patou důrazně připomněl dotyčnému, že lidské nohy mají deset prstů, a že některé z nich jsou poměrně citlivé, obzvlášť pokud o ně jejich majitel příliš nepečuje. Přenesl jsem váhu a patu důkladně protočil. Kontakt byl přesný. Reakce okamžitá.
Dotyčný vydal zvuk, který by si zasloužil vlastní zoologický rozbor. Byla to zřejmě kombinace překvapení, bolesti a možná i jistého rozhořčení. Árie zazněla čistě, s plným nasazením, jen jsem dodnes nezjistil, ze kterého známého díla vlastně pocházela. V každém případě šlo o krátké, jednorázové představení. Interpret po několika taktech ustoupil do bezpečné vzdálenosti a rozhodl se hledat kulturní publikum jinde.
točil jsem se až poté. Omšelý a zarostlý muž neurčitého věku, s výrazem kombinujícím uraženou důstojnost a fyzickou nepohodu, se snažil splynout s davem. Neproběhla žádná výměna názorů. Žádné dramatické scény. Dívka stojící vedle mě se zlomyslně uchechtla. Vestibul pokračoval ve svém rytmu, jako by se nestalo vůbec nic. Kolečka kufrů se dál točila, hlášení monotónně oznamovalo zpoždění vlaků, i toho mého. Sundal jsem batoh, zkontroloval zipy a ujistil se, že všechno zůstalo tam, kde má být.
Adrenalin se – poněkud překvapivě – dostavil až s mírným zpožděním. To je na podobných situacích zvláštní. V první chvíli jednáte automaticky, bez velkého přemýšlení. Teprve potom vám dojde, že kdybyste si ničeho nevšimli, mohl být batoh lehčí o něco víc než jen o důvěru v lidskost. Nešlo o žádnou sofistikovanou krádež století. Spíš o drobný pokus využít moment nepozornosti. O malý test toho, jak moc si člověk hlídá své hranice. A upřímně, pokud chtěl být při svém počínání nenápadný, měl myslet nejen na to, jak se nepozorovaně přiblížit ke své oběti, ale i na to, že když nelibě voní na deset metrů, bude to kontraproduktivní.
Nechci z toho dělat drama ani nikoho moralizovat. Není to důkaz úpadku civilizace ani důvod k panice při každém přestupu. Je to spíš připomínka, že batoh na zádech není trezor a že osobní prostor není samozřejmost. Obezřetnost není paranoia. Je to jen forma elementární sebeobrany v prostředí, kde se potkává mnoho lidí s velmi rozdílnými úmysly.
Když se na tabuli konečně objevilo číslo mého nástupiště, vydal jsem se směrem k vlaku s lehce zbystřenými smysly. Batoh i jeho obsah zůstaly nedotčené a Praha se nijak nevzdálila. Naopak jsem byl obohacen o krátký hudební zážitek z vystoupení předního interpreta brněnské avantgardní scény a též o poznání, že i obyčejné čekání ve vestibulu může přinést neplánovaný kulturní program.
Inu, možná si příště, jen tak pro jistotu, batoh sundám ze zad a postavím si ho před sebe. Ne kvůli strachu. Spíš proto, že operu je lepší poslouchat v divadle, kde nikdo nesmrdí, než pod odjezdovou tabulí.
