Článek
Mám Brno rád. Je pravda, že v něm vidím spoustu prostoru pro vylepšení a v některých ohledech může působit jako přerostlá vesnice, ale i tak má něco do sebe. Tvrdím, že Brno není jen zatáčka před Vídní. Možná jsem zaujatý, protože jsem se v tom městě narodil a dlouho v něm žil — ale za svým tvrzením si stojím.
Minulý víkend jsem měl příležitost vyrazit do Prahy. Necítím vůči ní žádnou zášť — město má nepochybně svoje krásy (mezi ně však rozhodně nepatří vánoční trhy) a pro nezaujatého turistu nabízí spoustu zajímavostí, pamětihodností a vůbec míst, která stojí za vidění. A mezi tyto „atrakce“ se nepochybně řadí třeba Zlatá ulička.
Nevím proč, ale jedno z našich dětí zatoužilo právě tuto uličku vidět. Možná se o ní učilo ve vlastivědě, možná ji zahlédlo v nějakém internetovém či televizním spotu — to už je jedno. Každopádně naše plánovaná trasa vedla i kolem Pražského hradu, takže jsme se rozhodli, že dítěti toto přání splníme. Tedy, mysleli jsme si, že jej splníme…
Problémy začaly už při samotném příchodu na Pražský hrad. V naší výpravě bylo několik dětí a velmi rychle přišlo to, co se dalo čekat: jedno mělo hlad, druhé žízeň a třetí potřebovalo na WC. Naštěstí byl po ruce malý krámek, kde se daly alespoň první dvě věci vyřešit. Vešli jsme tedy dovnitř a… za půllitrovou neperlivou vodu chtěli 85 korun. Musel jsem se regulérně nahlas rozesmát. Cena vody srovnatelná s automatem na letišti ve Vídni… jenže tam člověk dostal Römer Quelle, zatímco tady to byla Bonaqua, která stojí v Tescu patnáct korun.
Inu, nedali jsme si, protože jsme si říkali, že to přece nebude jediný obchod v dosahu. Dítě to sice neslo s určitou nelibostí, ale vysvětlili jsme mu, že za tak malé množství vody je to příliš peněz, a tohle vysvětlení překvapivě zabralo — žízeň se totiž dá chvíli vydržet, obzvlášť pokud jde o „žízeň na sladké pitíčko“. Mnohem větší problém ale představovala nepřítomnost toalety. To už jsme stáli přímo před vstupem do Zlaté uličky, u turniketů bylo rušno a hned naproti se nacházela kavárna, takže jsme logicky usoudili, že kde je kavárna, musí být i záchod. A protože nemáme rádi využívání restauračních zařízení jen kvůli toaletě, rozhodli jsme se, že si pití vlastně koupíme i tam — jenže ouha. Ani po podrobném hledání jsme žádný záchod nenašli, což nám záhy se smutným výrazem potvrdila i obsluha podniku, když jsme se jí na to přímo zeptali.
Bez zajímavosti není, že i v té „zatáčce před Vídní“, jak Pražáci s oblibou Brnu říkají, se v kavárnách běžně toalety nacházejí. Do Prahy tenhle trend zřejmě ještě nedorazil — přece jen leží víc na západ a Slunce tam vychází asi o deset minut později.
Druhá část výpravy mezitím během našeho průzkumu kavárny usoudila, že by bylo vhodné zakoupit vstup do Zlaté uličky. U pokladen se tvořila fronta, takže jsme si alespoň mohli říct, že neztratíme čas zbytečně. Jak se ale záhy ukázalo, ani tohle se neobešlo bez komplikací — pouhý vstup do Zlaté uličky si totiž koupit nelze. Není to žádná samostatná expozice, ale součást prohlídky Pražského hradu. Je přitom úplně jedno, že na čtyřhodinovou trasu nemáte čas; jednoduše si musíte koupit třeba rodinné vstupné za necelých tisíc korun. A to se vyplatí. Takže ani tahle část programu se nevydařila úplně podle představ. Pravda, mohli jsme počkat do 16:00 a mít vstup zdarma, jenže by to znamenalo čekat necelých pět hodin — a navíc by byly expozice stejně zavřené.
„Problém“ se Zlatou uličkou byl tedy „vyřešen“, jenže trable dítěte, které potřebovalo na WC, se mezitím dál stupňovaly. Poodešli jsme kousek stranou a nenapadlo nás nic chytřejšího než vytáhnout telefon a poradit se s mapou — přece není možné, aby na tak turisticky exponovaném místě nebylo veřejné WC. Jenže telefon načítal, a načítal, a pořád načítal. Letmým pohledem na horní okraj displeje jsem zaznamenal nápis „EDGE“. Cože? Doslova uprostřed Prahy? Okamžitě se mi vybavila Pokáčova písnička o tom, jak v lese chytal „data éčko“ — jenže tohle nebyl žádný les, ale centrum „světové metropole“. Nevěřícně a se smíchem jsme kroutili hlavami, přičemž celé to nakonec nejlépe vystihla otázka jednoho z dětí, pronesená s naprostou vážností: „Co to jako je??“
Usoudili jsme tedy, že nejlepší bude řídit se instinktem. Prošli jsme podél katedrály sv. Víta a svou náruč nám otevřelo informační centrum. Před ním se pohyboval jeden z jeho pracovníků, a tak jsme se rozhodli jej oslovit a doptat se, kam máme jít. Ten dobrý muž byl zřejmě poněkud zmaten přílivem turistů, protože na dotaz položený spisovnou češtinou zareagoval jakýmsi neznámým jazykem — čeština, slovenština, angličtina, němčina, francouzština, italština ani španělština to rozhodně nebyla — než se nakonec vzmužil, ukázal nám směr a dodal jednoduché české: „Támhle!“
Náš zrak zabloudil tím směrem a tam jsme ji konečně spatřili — toaletu hodnou metropole světového formátu: unimobuňku. Kdo ví, možná ji tam zapomněli již dělníci při stavbě katedrály. Byla vhodně zastrčená mezi katedrálou sv. Víta a Starým probošstvím tak, aby ji nikdo nenašel, a přes davy lidí nebyla ani pořádně vidět. Zato při bližším ohledání bylo patrné, že podstatná část tohoto davu už onu unimobuňku navštívila. Do dalších detailů bych asi nezacházel.
Jelikož jsme jaksi v danou chvíli neměli na výběr (nebo jsme si to alespoň mysleli), vystáli jsme si frontu a tento výdobytek moderních technologií jsme využili. Měli jsme také chvíli času na přemýšlení. Tohle je to město, které se Brnu pořád směje? Praha, která má v centru signál EDGE, vedle stavby započaté v roce 1344 má unimobuňku s ultimátním toaletním zlem, a kde si půl litru vody koupíte za 85 korun?
Možná to ale celé není o tom, že by Praha byla špatná. Spíš jde o to, že si na „světovou metropoli“ hraje mnohem víc, než kolik jí každodenní realita dovoluje. Brno možná není světové město. Ale aspoň se tak netváří.
