Článek
Bylo to jedno z těch obyčejných odpolední, kdy člověk nechce nic víc než v klidu doplnit zásoby v kuchyni. Řepkový olej – tak banální věc, že by nikoho ani nenapadlo, že jeho pořízení může přinést nečekaný zvrat. A přece…
S jasným cílem jsem zamířil do supermarketu. Už ve dveřích mě přivítal známý pach kombinace pečiva, dezinfekce a trochu neidentifikovatelné vůně z oddělení ryb. Rychlým krokem jsem zamířil k regálu s oleji – bylo to tam, co vždycky. Ale dnes něco nehrálo. Police, kde obvykle stávaly žluté láhve řepkového oleje, zely prázdnotou. Zbyla jen cenovka a pár mastných otisků jako memento pro ty, kdo přišlí příliš pozdě jako já.
Zmateně jsem se rozhlížel, když jsem koutkem oka zahlédl známou postavu – pan Li, majitel malé večerky nacházející se o několik ulic dál. Obvykle se usmívá, když u něj ráno kupuju pečivo, ale teď měl v očích zvláštní lesk. V jeho vozíku zelo dvanáct lahví řepkového oleje, jako zlatý poklad, který právě vyzvedl z tajné skrýše.
Naše pohledy se střetly. Já – zklamaný zákazník, on – vítězný stratég. Usmál se, pokrčil rameny a řekl: „Dobrá cena, já koupil všechny.“ A pak prostě odjel směrem k pokladně.
Zůstal jsem tam stát jako přibitý. V té chvíli jsem si uvědomil, že svět je někdy krutý a nespravedlivý. Ale také to, že být rychlý a mít plán může být rozdíl mezi prázdnou pánví a dokonale orestovaným masem.
Odcházel jsem s prázdným košíkem. Můj krok byl těžký, jako bych šlapal v přepáleném tuku vlastních myšlenek na dobrou večeři. Kdesi přede mnou se ozývala pokladní pípnutí vítězství – jedno za každou lahev, jak je pan Li skládal na pás.
Píp. První rána do mého ega.
Píp. Druhá do hrdosti.
Píp… třetí – a to už bylo i na mě moc.
Rychlým krokem jsem také dorazil do pokladní zóny. Naše pohledy se znovu střetly a čas jakoby se na chvíli zastavil. On stál nehnutě, ruce na vozíku jako římský generál po dobytí Kartága. Já byl v tu chvíli jen obyčejný muž, poražený, beze zbraně a bez kapky oleje.
„Tohle… nebyl tvůj boj,“ řekl pan Li tiše, skoro soucitně.
A pak to přišlo.
Vzal z pásu jednu lahev oleje, naposledy se na mě podíval – a bez jediného mrknutí mi tu lahev strčil do ruky. Jako kdyby snad chtěl říct: Máš štěstí, že mám v krámě ještě dost slunečnicového…. Zůstal jsem tam stát s lahví v ruce, jako rytíř s mečem, který právě dostal druhou šanci. Od té doby vím, že supermarket není jen místo nákupu. Je to bojiště. A v boji o akční zboží se často hraje úplně o všechno.
Bohužel toto nebyl první případ, kdy majitel menšího obchodu z okolí vykoupil všechno akční zboží, které se nacházelo v supermarketu. Nám, obyčejným smrtelníkům, pak nezbývá, než si tyto položky nakoupit právě ve večerce a s odpovídající přirážkou…
