Článek
Do obchodu jsem šel s naivní představou, že to zvládnu rychle. Něco málo na večeři, pár slaných drobností na Silvestra, maximálně deset minut života obětovaných konzumu — a pak zpátky do své bubliny a relativního klidu. Už u vjezdu na parkoviště mi ale došlo, že jsem byl optimista. A navíc špatného data.
Auta stála všude. Na vyznačených místech, u obrubníků, místy i tam, kde už parkování bylo spíš otázkou osobní odvahy než dopravních předpisů. Mezi tím vším se pohybovali lidé s vozíky, kličkovali, couvali, gestikulovali a snažili se přežít. Celek připomínal legendární hru Bulhar — jen s tím rozdílem, že tady nešlo o zábavu, ale o zásoby na konec roku.
Uvnitř obchodu to nebylo lepší, spíš naopak. Vozíky a košíky přetékaly nejrůznějším „materiálem“: uzeniny, alkohol, chipsy, saláty, maso. Věci, které se kupují „kdyby náhodou“, i věci, které se berou „aby návštěva nepomluvila“. A co víc, většina lidí se tvářila, že je s tímhle mumrajem vlastně smířená. Ten výraz byl všude stejný: ano, vím, že je to drahé — ale teď to prostě řešit nebudu.
A mně v hlavě začala běžet věta, kterou poslední roky slýchám prakticky denně: „Nemáme peníze.“ Zaznívá u piva, v práci, na rodinných oslavách, v tramvaji i na internetu. Je to univerzální vysvětlení všeho — proč je někdo naštvaný, proč se nic nedá, proč stát nefunguje. Jenže pak se rozhlédnete po obchodě dva dny před Silvestrem a máte pocit, že jste se omylem ocitli v jiné zemi. Nebo aspoň v paralelním vesmíru, kde „chudí“ vypadají podezřele dobře zásobení. Ne že by na tom bylo něco špatně — jen to s tím neustálým „nemáme peníze“ úplně neladí.
Nechci být cynický. Fakt ne. Vím, že spousta lidí to má těžké a že plný košík automaticky neznamená plný účet. Jenže když stojíte v uličce mezi alkoholem a cukrovím a kolem vás projíždějí vozíky, které by zvládly zásobit menší oslavu výročí založení republiky, začnete si klást otázky. Ne nutně zlé nebo osočující, spíš ty zvědavé: jak to, že národ, který se celý rok cítí na hraně přežití, dokáže v prosinci najít tolik energie — a chuti — utrácet?
Odpověď není žádné velké odhalení, je vlastně docela obyčejná. Prosinec má u nás zvláštní status. Přestávají v něm platit pravidla, která si po zbytek roku tak pečlivě opakujeme. „Teď ne, je to drahé.“ „Počkej, až budou slevy.“ „Tohle fakt nepotřebujeme.“ V prosinci se to všechno maže. Vánoce a Silvestr už dávno nejsou jen svátky — jsou to společenské povinnosti, otázka statusu i příležitost dopřát si víc, než by bylo rozumné. Jakási tichá kolektivní dohoda, že aspoň na chvíli se nebude řešit, jestli se to vyplatí.
Když pak stojíte frontu u pokladen, před vámi pět lidí, za vámi šest, všichni mají v košíku něco, co by si v červnu nekoupili ani omylem. Dražší víno, „lepší“ salám, krabičku s nápisem deluxe, u které nikdo přesně neví, co ten výraz znamená, ale zní slavnostně. A u každé druhé pokladny zazní povinná věta: „Ježiš, to je zas raketa.“ Říká se nahlas, skoro automaticky, aby bylo jasné, že tohle utrácení neprobíhá bez vnitřního boje.
Je na tom něco krásně českého. My totiž neumíme utrácet bez omluvy. Když si dopřejeme, musíme dát najevo, že nás to vlastně bolí, že bychom klidně byli skromní, jen kdyby to okolnosti dovolily. Je to taková malá morální pojistka, aby si někdo náhodou nemyslel, že se máme dobře. Protože mít se dobře se u nás pořád bere jako podezřelý stav, který si člověk nejspíš musel nějak „zařídit“.
A tak se tu rodí ten zvláštní paradox: jsme chudí, ale nakupujeme, nadáváme, ale odnášíme plné tašky, stěžujeme si na ceny, a přesto stojíme ve frontách, které se nehýbou, protože všichni chtějí vlastně to samé — mít pocit, že konec roku bude aspoň na chvíli normální. Že stůl nebude chudý, Silvestr nebude smutný a nebude nutné vysvětlovat, proč letos „jen jednohubky“.
Možná je to tím, že jsme unavení. Ne fyzicky, ale mentálně. Poslední roky nás naučily šetřit, hlídat, přepočítávat a odkládat, a prosinec je jediný měsíc, kdy se to společensky toleruje vypnout. Kdy je v pořádku říct si: kašlu na to, jednou za rok. A obchody to vědí. Velmi dobře. Proto svítí, hrají, voní a lákají zákazníky na slevy, které často vůbec slevami nejsou.
Když jsem konečně vyšel ven, bylo mi jasné, že titulek o „chudých Češích, kteří vzali obchody útokem“, vlastně není ani lež, ani pravda, ale spíš pohodlná zkratka, která se dobře čte a rychle vysvětluje složitější realitu. Nešlo o žádný útok, spíš o hromadnou potřebu něco dohnat — dojem, že jsme pořád o krok pozadu, za cenami, za klidem, za pocitem jistoty, a že když už se nedaří dohnat všechno, tak aspoň lednice na pár dní zůstane plná.
Možná bychom si měli přiznat jednu věc: česká chudoba je často spíš pocit než skutečný stav. Ne že by problémy neexistovaly — existují — ale pocit, že je všechno špatně, přežívá i ve chvíli, kdy se některé věci objektivně zlepšují. Paměť na drahotu je u nás totiž mnohem delší než radost z drobných úlev a stěžování se mezitím stalo společenským sportem, bez kterého bychom si možná ani neměli o čem povídat.
A tak se klidně může stát, že ještě cestou domů z obchodu budete někomu do telefonu říkat, že „už to fakt není normální, ty ceny“, zatímco v kufru vezete výslužku, která by potěšila i menší vojenskou jednotku. Není to pokrytectví, spíš takový národní zvyk a ventil — způsob, jak si dovolit radost, aniž bychom si ji museli otevřeně přiznat.
Až zase uslyšíte, že chudí Češi vzali obchody útokem, vzpomeňte si na ty fronty, plné vozíky a povzdechy u pokladen. Nejde o to, že bychom byli bohatí, ale o to, že jsme si na pár dní koupili iluzi, že to máme pod kontrolou — a že si k tomu, pro jistotu, ještě jednou postěžujeme. Protože kdybychom mlčeli, mohlo by to vypadat, že jsme spokojení. A to by už bylo opravdu mimořádně podezřelé.
