Článek
V jednom malém moravském městečku je náměstí, které by klidně mohlo zdobit pohlednici. Dláždí ho staré dobré kočičí hlavy, uprostřed stojí rozložitý platan a na lavičkách posedává místní omladina i stařešiny, kteří tu u ranní kávy z automatu probírají světové dění i cenu rohlíků. Idylka jak z katalogu cestovního ruchu. A právě tady, v tomhle malebném obrazu, se dnes a denně odehrává drobný, ale o to úpornější projev lidské bezohlednosti, nad kterým mi zůstává rozum stát.
Na celém náměstí je dopravním značením stanovena rychlost na „třicítku“. Ano, to je ta magická značka, která z obyčejné silnice dělá prostor pro všechno možné – auta, kola, děti, psy, kočárky, koloběžky, morčata i lidské nervy.
I toto dne jsem tedy jel těch poctivých třicet. Opravdu. Rychleji se tam ani jet nedá, protože každých pár metrů narazíte na příčný práh, který vám velice ochotně připomene zákony fyziky. A kromě nich potkáte i chodce. Hodně chodců. Stařenka, které mohlo být klidně přes sedmdesát.
Už z dálky jsem viděl, jak vstoupila do vozovky. Dobře, řekl jsem si. Chodec. Starší paní. Takže respekt. Přibrzdím, případně zastavím, pokud to nestihne přejít dřív, než k ní dojedu. Naštěstí dnes nemám kam spěchat. Jenže pak mi začalo docházet, že nejen zastavím, ale že si tam taky nějakou dobu postojím.
Milá paní měla vzhledem ke svému věku poměrně – řečeno diplomaticky – rozvážné tempo. To samo o sobě samozřejmě není problém. Staršího člověka mohou bolet klouby, může mít omezenou hybnost. S tím se počítá. Člověk zpomalí a počká.
Ona se totiž – ač si musela být svých indispozic vědoma – neobtěžovala přejít silnici nejkratší kolmou cestou. Ne. Zvolila trasu hodnou vojenského stratéga, který má za úkol zablokovat celé území. Diagonálu. Krásnou, dlouhou, majestátní diagonálu přes celou šířku ulice. Nebude přece zbytečně komplikovat život sama sobě. A tak zvolila variantu, při níž ho zkomplikuje všem ostatním.
Výsledek? Zastavený provoz v obou směrech. Já stojím, auto proti mně stojí. Za námi samozřejmě řada dalších vozidel. Všichni koukáme, všichni čekáme. A paní jde. Pomalu. Rozvážně. Bez jediného náznaku spěchu nebo náznaku uvědomění si, že by se snad dopouštěla něčeho zvláštního.
Auto za mnou zatroubí. Stará paní zvedá hůl a začne mi hrozit. Ano, hrozí špatnému autu. A navíc najednou zázračně nepotřebuje hůl k podpírání. Pootevřeným okýnkem se na mě snese překvapivě barvitá směs osobních invektiv a hlubokých pochybností o mém intelektu. Zcela neprávem. A tak se ozvu.
„Ženská, laskavě si nechte ty vysokoškolské tituly na doma a opusťte vozovku. Já na vás netroubil!“
„Já nejsem hluchá ani blbá, dobře jsem to slyšela, ty zmetku,“ je asi jediná část jejího projevu, kterou lze bez cenzury citovat. O pravdivosti toho tvrzení by se dalo v daném kontextu docela úspěšně pochybovat, ale nechávám to být. S někým, kdo právě zablokoval celé náměstí diagonálním pochodem a teď mává holí, jako by měl v ruce třepetalku, nemá smysl vést filozofickou debatu.
A teď pozor – tady je důležitá věc. Já chápu, že je stará a může mít pohybové potíže. Chápu, že kolena už neslouží, kyčle bolí a rovnováha není, co bývala. Opravdu to chápu. Ale právě proto bych čekal jednu drobnou věc: snahu tu situaci ostatním zbytečně nekomplikovat. Když vím, že jdu pomalu, že auta musejí stát, že zdržuji provoz, tak přece zvolím nejkratší možnou cestu. Kolmo přes silnici. Rychleji to nepůjde – tak ať to alespoň netrvá déle, než je nutné.
Jenže právě tahle elementární slušnost chyběla. Proběhlo to ve stylu: „Já du a vy počkéte.“
Tohle prostě není o zdraví. Tohle je o bezohlednosti zabalené do kabátu „já jsem tady a můžu si dovolit všechno“. Do tichého přesvědčení, že ohleduplnost je jednosměrná ulice – všichni mají brát ohledy na mě, ale já už je na nikoho brát nemusím. A to je vlastně dost smutné.
Ohleduplnost není otázka fyzických možností. Je to otázka hlavy. Můžete jít pomalu, můžete se sotva šourat, můžete potřebovat víc času – a přesto se chovat tak, aby bylo zřejmé, že respektujete i potřeby ostatních. Ti pak obvykle respektují ty vaše. Ve chvíli, kdy se jedna strana uchýlí k buranství, nemůže od té druhé čekat děkovné dopisy.
Paní konečně došla na druhou stranu. Provoz se rozjel, svět se zase dal do pohybu. A já pokračoval dál s pocitem, že jsem nebyl svědkem obyčejné dopravní situace, ale malé sociální studie o tom, jak snadno si někteří lidé spletou právo s bezohledností.
Zamyšlení na závěr je jednoduché. Respekt k slabším, starším a pomalejším je naprosto v pořádku. Patří k tomu, kým chceme jako společnost být. Jenže respekt funguje pouze tehdy, když je oboustranný. Ve chvíli, kdy se z něj stane nárok bez odpovědnosti, přestává být ctností a mění se v drzost. A ta bývá až příliš často namířena na někoho, kdo za ni vůbec nemůže. Tak, jako byla tahle paní neprávem drzá na mě.
