Článek
Do supermarketu jsem šel jako vítěz. Měl jsem seznam, pevnou vůli a přesvědčení, že dneska mě žádná marketingová léčka nedostane. Žádné „výhodné balení“, žádné „druhé za polovinu“, žádné sušenky, které na mě mrkají z regálu, jako by věděly, že mám slabost pro čokoládu.
A pak jsem potkal jeho.
Stál u pokladen, opřený o pult s výrazem člověka, který už viděl všechno. Mladý, nenápadný, jmenovka „Tomáš“, ale oči zkušeného stratéga. Vypadal jako někdo, kdo by dokázal prodat led tučňákům a ještě jim vysvětlit, že bez něj vlastně nikdy nebyli šťastní.
Moje chyba byla, že jsem šel k jeho pokladně dobrovolně.
„Dobrý den,“ řekl jsem zdvořile a položil nákup na pás. Chleba, mléko, těstoviny, rajčata. Všechno podle plánu. Tomáš se na to podíval, pak na mě, pak znovu na nákup.
„To je všechno?“ zeptal se tónem, jakým se lékař ptá pacienta, jestli si je opravdu jistý, že ten podivný flek ignoruje už jenom tři roky.
„Ano,“ odpověděl jsem pevně.
Pípnul první položku. „Chleba. Ten je dneska ve slevě, když si vezmete dva.“
„Stačí mi jeden.“
Podíval se na mě s lehkým zklamáním. „Jasně. Jen říkám. Lidi pak litujou. Hlavně v neděli večer.“
Pípnul mléko. „Plnotučné?“
„Ano.“
„Odvážné,“ pokýval uznale hlavou. „Většina lidí už jede polotučné. Nebo jenom ovesný nápoj, aby měli pocit, že žijí správně.“
Najednou jsem měl pocit, že jsem u psychologa, ne u pokladny.
Těstoviny. „Tyhle jsou dobré,“ řekl. „Ale vedle máte italské. O dvě koruny dražší, ale člověk pak u večeře říká ‚Mamma mia‘ s větší autenticitou.“
„Já u večeře říkám hlavně ‚Kde je sýr‘,“ odsekl jsem.
Usmál se. Skóre bylo zatím nejasné.
Pak přišla rajčata. Položil je na váhu, podíval se na displej a pak na mě. „Tohle jsou rajčata typu ‚vypadají dobře, ale doma zradí‘.“
„Prosím?“
„Hezká barva, pevná slupka. Ale chuť? Taková… administrativní.“
„Administrativní?“
„Ano. Jako e-mail, který vám nic nedá, ale musíte ho přečíst.“
Zasmál jsem se. A to byla druhá chyba. Protože od té chvíle už jsme nebyli zákazník a prodavač. Byli jsme dva lidé v rozhovoru, a já ztrácel pevnou půdu pod nohama.
„Máte zákaznickou kartu?“ zeptal se.
„Nemám.“
Zvedl obočí, jako bych mu právě řekl, že nevěřím na gravitaci. „A sbíráte body někde jinde? Nebo prostě žijete na hraně?“
„Já… jen nakupuju.“
„To říkají všichni na začátku,“ povzdechl si.
Pak se podíval na můj nákup jako celek. „Vy jste typ ‚rychlá večeře, minimální radost‘.“
„Cože?“
„Chleba, mléko, těstoviny, rajčata. To je nákup člověka, který už rezignoval na kulinářské sny, ale ještě se úplně nevzdal.“
Cítil jsem, jak se mi bortí identita. „Já mám doma koření.“
„To říkají všichni,“ zopakoval klidně.
Pak sáhl pod pult a vytáhl malý balíček. „Pesto. Ve slevě. Poslední kus. Tohle je rozdíl mezi ‚najedl jsem se‘ a ‚žiju‘.“
„Já ho nechci,“ bránil jsem se, ale slabě.
Podíval se na mě dlouze. Ne nátlakově. Spíš učitelsky. Jako někdo, kdo ví, že žák ještě neví, co je pro něj dobré.
„Dobře,“ přikývl a položil pesto stranou. „Jen jsem vám dal možnost být dneska o trochu šťastnější.“
Zaplatil jsem. Bez pesta. Cítil jsem se silný. Jako člověk, který právě odolal systému.
Večer jsem uvařil těstoviny. Nakrájel rajčata. Byla… administrativní. Seděl jsem u stolu, koukal do talíře a na chvíli jsem zaváhal. V hlavě se mi rozsvítila malá zelená kontrolka ve tvaru skleničky pesta.
„Rozdíl mezi ‚najedl jsem se‘ a ‚žiju‘,“ ozvalo se mi v hlavě jeho hlasem.
Zvedl jsem vidličku… a pak jsem ji zase položil.
„Ne,“ řekl jsem nahlas do kuchyně. „Tohle je přesně ono. Psychologická manipulace.“
Otevřel jsem skříňku s kořením a začal improvizovat. Česnek. Sušená bazalka. Trocha olivového oleje, který jsem si schovával „na lepší příležitost“, jako bych byl italská babička a ne chlap v teplákách. Sůl, pepř, špetka chilli.
Zamíchal jsem to do těstovin a ochutnal.
A víš co? Bylo to dobré. Ne jako z michelinské restaurace, ale jako z restaurace „U mě doma a mám to pod kontrolou“. Přidal jsem si sýr, sedl si ke stolu a s každým soustem rostl můj pocit osobního vítězství.
Ne nad rajčaty. Nad Tomášem.
Druhý den jsem se do supermarketu vrátil. Ne proto, že bych musel. Ale protože jsem chtěl.
Stál tam. Opřený o pult. Stejný klid, stejný lehce pobavený výraz.
Položil jsem nákup na pás. Chleba. Mléko. Těstoviny.
A malý květináč s čerstvou bazalkou.
Tomáš pípnul první položku, pak druhou. Když vzal do ruky bazalku, lehce se zarazil.
„Tak přece jen upgrade života?“ usmál se.
„Domácí pesto,“ řekl jsem klidně.
Podíval se na mě pozorněji. „A kde ho máte?“
„V hlavě,“ odpověděl jsem. „A v lednici. Udělal jsem si vlastní.“
Poprvé mu cukly koutky jinak než do profesionálního úsměvu. „Takže jste odolal.“
„Neodolal,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem si uvědomil, že nejsem typ ‚rychlá večeře, minimální radost‘. Já jsem typ ‚střední úsilí, překvapivě slušný výsledek‘.“
Načetl bazalku. „To se cení.“
Zaplatil jsem. Podal mi účtenku.
„Takže dneska bez pesta?“ zeptal se ještě.
Podíval jsem se mu do očí s klidem člověka, který si doma už jednou vyhrál malou, ale významnou bitvu.
„Dneska bez pesta,“ řekl jsem. „Ale s příběhem, jak mě prodavač chtěl vyškolit… a já si z toho odnesl recept.“
Tomáš se zasmál. Upřímně. „Férové. Remíza?“
Usmál jsem se, vzal tašku a zamířil ke dveřím.
„Ne,“ řekl jsem přes rameno. „Dneska 1:0 pro zákazníka.“
A odcházel jsem ze supermarketu s bazalkou v tašce, lehce nafouknutým egem a pocitem, že jsem právě vyhrál nejzbytečnější, a přitom nejuspokojivější duel svého týdne.
