Článek
Není tomu tak dlouho, co jsme se se ženou vraceli mezinárodním EuroCity z Prahy do Brna. O té cestě jsem psal už dřív a některé momenty — zejména jméno jistého žáka Mourala — mi v paměti zůstaly možná až zbytečně dlouho. A zdá se, že i moje žena si ten zážitek nesla v hlavě, protože když pro mě chystala narozeninové překvapení v podobě další jízdy vlakem, jednala s pečlivým ohledem na komfort. Ale pojďme hezky od začátku.
O tom, že se jednoho listopadového rána prostě sbalíme a vyrazíme vlakem na téměř tříhodinovou cestu k našim jižním sousedům, jsem neměl ani nejmenší tušení. Nevím dodnes, jak to moje žena provedla, ale celý plán se před mnou podařilo utajit s precizností, kterou bych čekal spíš u tajných služeb. Dokonce tak důkladně, že jsem musel přehodnotit — čti zrušit — pár věcí, které jsem měl na ten víkend naplánované. Uznejme nicméně, že když jde o překvapení, nějaké to menší logistické zemětřesení k tomu prostě patří.
A tak jsme se nakonec krátce před půl dvanáctou ocitli na brněnském hlavním nádraží, vybaveni svačinou, papírovými jízdenkami a dobrou náladou. RailJet Vindobona přijel kupodivu přesně načas, takže jsme rychle našli svá rezervovaná místa a usadili se. Už při nástupu do vagonu jsem si na dveřích všiml piktogramu s prstem přiloženým k ústům — jasného znamení, že tentokrát jedeme v tichém oddíle. Ideální podmínky pro pohodovou cestu… alespoň na papíře.
Ve voze tomu opravdu vše odpovídalo. Studenti s notebooky, pár lidí se sluchátky, jiní ponoření do mobilů – ticho jako v knihovně. Člověk se skoro bál i šeptat, aby někoho nevyrušil. Nejvíc mě však zaujala jedna rodinka, podle jazyka nejspíš z Jižní Ameriky. Nejprve se nám snažili vysvětlit, že naše rezervovaná sedadla jsou ‚obsazena‘, ale když jsem ukázal jasně svítící nápis rezervace, hned ustoupili. A především: cestovaly s nimi tři děti, všechny tak do deseti let. A považte – chovaly se naprosto vzorně. Když něco potřebovaly, tiše se zeptaly. Žádné hulákání, žádné pobíhání. Prostě ohleduplnost, která člověka mile překvapila.
Za celou tříhodinovou cestu se ve voze nenašel nikdo, kdo by narušoval klidnou atmosféru. Tedy až na jednu postarší dámu, která ve stanici Wien Hauptbahnhof energicky vykázala dvě nic netušící dívčiny z jejich míst s přesvědčením, že sedadla patří jí. Slečny si poslušně přesedly — a paní následně zjistila, že její rezervace je úplně jinde. Řekněme, že to nebyl její nejsilnější moment. My jsme to celé sledovali s trochu škodolibým pobavením.
O tom, kam a proč jsme vlastně vyrazili, napíšu raději jindy — je to hezký příběh, ale do tématu, které chci otevřít teď, se to prostě nehodí. Posuňme se proto v čase do jiného RailJetu, tentokrát toho, který nás vezl zpátky.
Souprava RailJet s lokomotivou Taurus v barvách rakouské ÖBB
I cestou zpět jsme si sedli do tichého oddílu. Až do Vídně – ba co víc, až do Břeclavi – to skutečně jako tichý oddíl působilo. Cestovali v něm převážně studenti, většinou zabraní do svých poznámek a studijních podkladů. Zrnko písku by člověk slyšel upadnout.
No a pak přišla Břeclav. Do vagónu se nahrnula skupina asi pěti dětí, doprovázená třemi — řekněme intelektuálně unavenými — matkami. A začalo tóčo. Nejprve řev kvůli tomu, že jedno z dětí nedostalo sladkost. Pak několik dramatických výstupů na téma, kdy už teda jako pojedeme. Do toho průvodčí oznámil, že se musí neplánovaně vyměnit lokomotiva — rakouský Taurus byl evidentně znaven a rozhodl se, že dnes už dál nepojede. Takže budeme stát dalších patnáct minut. To samozřejmě vyvolalo tsunami nespokojenosti. A když se do toho ještě přidalo pravidelné „Mamííí!“ v intervalu zhruba dvaceti vteřin, proměnil se tichý oddíl definitivně v cirkus Humberto.
Mám pochopení pro to, že děti jsou hlučné, plné energie a života. A upřímně – jsem rád za každé dítě, které má spokojené dětství plné zážitků a dobrodružství. Nerozumím ale tomu, proč se to všechno musí odehrávat zrovna ve voze, který je určený pro úplně jiný typ cestujících, zvlášť když byl v soupravě řazen i vůz pro rodiny s dětmi do deseti let.
Korunu tomu nasadila jedna z matek, která se po chvíli všeobecného a bujarého halekání najednou kamsi zahleděla a prohlásila: ‚Jéé, hahaha, tohle je tichej oddíl!‘ Pro nápravu situace ale neudělala zhola nic. Celé to působilo jako klasické buranství ve stylu: jsem tady já, pravidla si strčte někam.
Rozum do hrsti za ni nakonec vzalo nejstarší z dětí – zhruba desetiletý kluk –, který celou skupinu upozornil, že tady se prostě neřve. Stačilo mu podívat se na piktogram s prstem před ústy, který byl ve voze jasně vidět. Dvě o něco mladší děvčata to hned pochopila, on sám šel příkladem a nejmladší chlapec – ten, který se předtím vztekal kvůli sladkosti – usnul. Atmosféra byla asi po patnácti minutách opět zenová.
Nedá mi to – musím si položit otázku, proč dospělý člověk není schopný akceptovat základní pravidla, a dítě to musí udělat za něj. Trpěla snad dotyčná vrozeným duševním gigantismem, který jí znemožňoval pochopit jednoduchý piktogram? A proč z celého pestrého osazenstva vlaku museli ostudu udělat opět Češi?
Přitom řešení se nabízelo samo. Jak už jsem zmínil, v soupravě byl řazen i speciální dětský vůz — prostor určený pro energii, smích i hluk malých lidí. Tak proč tam nezamířit, neusadit se a nedopřát dětem prostředí, které jejich temperament unese? Tichý oddíl existuje právě proto, aby si každý vybral, co mu vyhovuje — někdo klid, někdo pohyb. Problém tedy opravdu nejsou děti. Problémem je spíš to, když rodič ignoruje okolí a chová se, jako by byl vlak jeho obývák.
