Článek
V posledních letech se český internet naučil jedno: existují politici, kteří přicházejí s programem, vizí a dlouhodobými plány, a pak existují politici, kteří přicházejí s něčím mnohem mocnějším — s energií, která dokáže probudit i ty nejospalejší kouty sociálních sítí. A právě mezi tu druhou, neuchopitelnou, ale nesmírně fascinující skupinu patří Filip Turek. Jeho přítomnost ve veřejném prostoru nepůsobí jako standardní politická kariéra. To je spíš jako interaktivní umělecká instalace, která denně testuje nosnost českého internetu a psychickou odolnost jeho uživatelů.
Filip Turek totiž není politik v tradičním slova smyslu. Je to spíš živelný fenomén, který se řídí pravidly, jež si zřejmě sám průběžně upravuje během (rychlé) jízdy. Když se objeví v médiích, člověk nikdy neví, jestli se má připravit na analýzu evropské legislativy, improvizovaný psychologický vhled do společnosti, nebo memový komentář, který se během dvou hodin promění v internetovou legendu. A právě díky této nepředvídatelnosti ho jedni milují, druzí nesnášejí a třetí sledují jen proto, že to je pokaždé jiná forma digitální show.
Jeho nejznámější veřejné kauzy fungují jako kapitoly v neustále pokračujícím seriálu. Třeba ta mediálně hojně rozebíraná historie starých příspěvků, které se objevily s dramatickým načasováním a rozpoutaly několikadenní debaty. Zatímco jiný politik by upadl do paniky, Filip Turek zůstal klidný jako zenový mnich po třítýdenním pobytu v tibetském klášteře. Jeho reakce byla směsice sebejistoty, ironie a ochoty přivést k varu celé národnostní spektrum komentujících. Někteří sledovali situaci jako thriller, jiní jako komedii. Ať tak či tak, dopad to mělo stejný: všichni o tom mluvili.
Jak reagoval sám Turek? Pravděpodobně by se dalo říct, že předvedl novou školu rétoriky — zvanou „popírám, ale v elegantním stylu“. Zřetelně deklaroval, že jde o manipulaci, že obsah je vytržený z kontextu a že za tím stojí snaha o diskreditaci. Ať už měl kdokoli jakýkoli názor, jedno se musí přiznat: má talent vzít jakoukoli situaci a proměnit ji ve svůj informační sprint. Zvládl balancovat mezi obranou, útokem a sebejistou pózou tak šikovně, že z toho nakonec vznikla doslova mediální olympiáda.
Ještě ikoničtější se stala epizoda s jeho údajnou nominací do vlády, kdy prezident vyjádřil obavy z toho, že by bylo problematické jej jmenovat, protože by to mohlo ještě více polarizovat veřejnost. V ten okamžik se z tuctového politického sporu stalo drama, které by Netflix zakoupil jako mini-seriál. Předseda vlády přinesl jméno, prezident ho odmítl, média šílela a sociální sítě jely nonstop. A uprostřed toho všeho stál Filip Turek jako člověk, který nepotřeboval ani vteřinu mluvit, aby veškeré světlo dopadlo právě na něj. Naoko to vypadalo jako komplikace, ale pro člověka, který žije z mediální pozornosti, to byla skoro prémie.
A pak jsou tady jeho veřejná vystoupení. Způsob, jakým se objeví na pódiu, jak zvedne mikrofon, jak se nadechne — a už publikum ví, že se schyluje k něčemu, co nebude obyčejné. Jeho rétorický styl je jako improvizace jazzového muzikanta: tady trochu dramatické pauzy, tady úderná věta, tady lehký úsměv a na konci dlouhý závěr, který všem dá pocit, že se právě odehrálo něco důležitého, ačkoli by si málokdo dokázal přesně vybavit co. Jedni to považují za chaos, druzí za charisma. Těžko říct, kdo má pravdu, ale fakt, že to funguje, mluví sám za sebe.
Nezapomenutelné jsou i jeho mediální komentáře, kdy v rozhovorech pronese věty tak jednoznačné, že je následně každý interpretuje úplně jinak. Může to být jednoduché „to jsem myslel jinak“, ale efekt je stejný, jaký by mělo vypuštění krysy do pekárny: panika, chaos, debaty a okamžitý nárůst pozornosti. Z rétorického hlediska je to skoro geniální. Kdo jiný dokáže v jedné větě spojit sebeobhajobu, kritiku systému a zároveň vytvořit otevřený prostor pro druhý výklad?
A samozřejmě nelze zapomenout ani na jeho slavné vstupy do livestreamů. Ty chvíle, kdy se na monitoru objeví jeho jméno a ve stejné vteřině se chat promění v ohnivé peklo komentářů. Bez ohledu na to, o čem stream původně byl, ve chvíli, kdy Filip napíše tři slova, téma končí, stream se přeladí na jinou frekvenci a hostitelé začnou hledat rovnováhu mezi profesionální reakcí a instinktivní touhou schovat se pod stůl. Je to fascinující sociální experiment, který by si zasloužil vědeckou studii — nebo minimálně diplomovou práci.
To vše ale tvoří jen jednu vrstvu jeho mediálního obrazu. Ta druhá, mnohem zajímavější, spočívá v tom, že ať se děje cokoliv, Filip nikdy nepůsobí dojmem člověka, kterého situace přerostla. Naopak — jako by ji vítal. Každý konflikt, každou kritiku, každé faux pas promění v další kapitolu nekonečného příběhu o tom, jak se moderní politický marketing dávno přeměnil v reality show. Jeho odpůrci tráví týdny vytvářením analýz a komentářů, ale možná jim uniká to nejjednodušší: Turek se v tom chaosu prostě cítí doma.
A tak, ať už bude jeho politická budoucnost jakákoli, jedno víme jistě: Filip Turek zanechal v české veřejné debatě stopu. Ne jako člověk, který zjednodušoval věci, ale jako člověk, který do nich dokázal vnést tolik energie, že se kolem nich nedalo projít bez povšimnutí. Je to možná ten nejméně chtěný kompliment vůbec, ale zároveň nejpřesnější: Filip Turek je zkrátka z těch, kteří nemusí nic dělat, a přesto se o nich všichni baví.
