Článek
Bylo 8. května. Jeden jediný den, kdy zůstaly obchody zavřené - přesto jsem však nabyl pocitu, že se česká společnost ocitla na pokraji kolapsu. To bylo tak - druhý den ráno (dnes, 9. května) – jakmile se otevřely dveře hypermarketů – nastal chaos, který by se dal srovnat snad jen s nájezdem Vikingů nebo s Black Friday v americkém stylu.
Ještě před devátou ranní se před obchodními centry tvořily fronty, jako by uvnitř někdo rozdával zlaté cihly nebo vstupenky na koncert Guns’N’Roses, kteří již naživo bohužel nejsou to, co bývali. Realita byla však mnohem skromnější – lidé si přišli pro věci denní potřeby chleba, máslo, olej, maso ve slevě a snad i pro ztracenou jistotu, že od teď už bude zase otevřeno.
Po jednom dnu bez zásobování jsme se probudili do nové reality. Regály s pečivem byly poloprázdné už deset minut po otevření, a pokud někdo přišel v 9:15 s nadějí, že si koupí rohlíky ke snídani, musel čekat, než obsluha rozpeče další. Dokonce jsem byl svědkem rozepře o poslední chléb Šumava, který statečně držel svou pozici v košíku jedné důchodkyně, zatímco jiná zákaznice se snažila předmětný košík nenápadně odvézt stranou.
„Já tu stála dýl!“ ozývalo se mezi regály. „No ale já jsem si to jen šla přendat do tašky!“ oponovala druhá. Prodavačka je jen bezmocně pozorovala s výrazem naprosté rezignace. Co taky jiného.
A tak, zatímco zákazníci bojovali o každou nedostatkovou položku, zaměstnanci obchodů prožívali malou existenciální krizi. „Já se měla líp učit…“ pronesla tiše mladá prodavačka, zatímco s výrazem zoufalství rovnala v regálech zboží, které vypadalo, jako by tudy prošlo tornádo. Někteří zaměstnanci však čelili nejen náporu lidí, ale i jejich emocí. Když nebyly v nabídce kuřecí řízky, došlo na slzy. „Co budu dneska vařit?!“ ptala se zoufale jedna zákaznice. „Nebo mám snad vařit nějaké luštěniny?!“ Tato otázka byla zřejmě spíše řečnická, protože odpověď nikdo nechtěl slyšet.
Pokladní přestali zdravit už kolem desáté hodiny dopolední. Úsměv, který ještě ráno u pokladny 4 připomínal lidské emoce, byl po poledni nahrazen výrazem člověka, který si v duchu přeje, ať už to utrpení skončí. Bohužel, zákazníci si svoje frustrace velmi často vybíjejí na zaměstnancích, kteří ale za nic nemohou.
Apokalypsa na parkovišti
Zatímco uvnitř obchodu zuřila nákupní horečka, venku to nevypadalo o moc lépe. Parkoviště se proměnilo v dopravní peklo, kde najít volné místo bylo úkolem téměř nadlidským, a ten, komu se podařilo zaparkovat a nakoupit, měl pak potíže se zase dostat z parkoviště. Výjezd trval někde mezi 30 a 45 minutami; záleželo na tom, zda jeho součástí byla i rozepře s jiným řidičem, kdo měl přednost.
Klasický scénář zahrnoval auto s několika kruhy ve znaku, které si i přes to, že na parkovišti platí přednost zprava, snažilo vynutit právo začlenění se do kolony, načež následovala výše uvedená debata. Mezitím se ovšem kolona prodloužila o dalších dvacet vozů, včetně dvou dodávek a autobusu MHD, který parkoviště u obchodu využívá jako odpočívadlo na svojí konečné.
A co jsme se naučili? Možná nic. Ale určitě jsme si připomněli, jak křehká je naše civilizovanost, když dojde na prázdné regály. Jeden jediný den bez obchodů nám stačil k tomu, abychom zapomněli na sousedskou zdvořilost, elementární hygienu i pravidla dopravního provozu.
Zaměstnanci obchodů přežili – fyzicky. Psychicky pravděpodobně také, ovšem s nějakými šrámy. Důchodci získali zásoby na příštích několik týdnů. A běžní nakupující? Ti si příště dvakrát rozmyslí, jestli se jim vyplatí čekat s nákupem másla až „po svátku“.
A já jsem se poučil minimálně v tom smyslu, že pokud budu potřebovat jen menší nákup a obchod mám blízko, půjdu příště pěšky. Udělám něco pro sebe a nejspíše to i bude rychlejší..
