Článek
Jednoho březnového rána jsem se cestou do práce stal svědkem nepěkného incidentu,
který mne přesvědčil o tom, že jakkoliv mám přirozený respekt k šedinám, ne každé tyto šediny si jej nutně zaslouží. Předem podotýkám, že si tady nechci hrát ani na Báru
Divnou, ani na MamYnku vševědoucí, nicméně v tomto konkrétním případě jsem se
rozhodl zakročit, protože všechno by mělo mít své meze.
Zpočátku vše probíhalo relativně normálně – přijel jsem vlakem na brněnské hlavní nádraží. Pro ty z vás, kdo nejsou úplně v obraze, přiblížím, že během ranní špičky, kdy jsem se na místo dostal, je všude mnoho lidí, často se musíte někomu vyhýbat a jako bonus je okolí doslova zamořeno pochybnými a podnapilými jedinci, kteří po sobě (a nebo klidně i po vás) pořvávají v lepším případě opilecké nesmysly. Zkrátka tak trochu Klondike.
Během absolvování krátké trasy od pátého nástupiště k zastávce MHD u viaduktu Křenová jsem potkal takových individuí kolem deseti. Nejzábavnější na tom je, že se tyto existence obvykle zdržují v bezprostřední blízkosti zaparkovaných policejních aut. Říkáte si policejní auta – měla by tedy někde poblíž být přítomna i policie. Bohužel, ve většině případů tomu tak není, orgánové nekonají, a tak jsou brněnské nádraží a jeho bezprostřední okolí útočištěm různých zájmových skupin – uctívačů krabicového vína, vodky, a (nejen) tabáku. Jak potom může takové veřejné prostranství vypadat si lze jednoduše domyslet, a pokud by někomu fantazie nestačila, doporučuji všem zájemců o bizár navštívit právě tento biotop.
Autobus měl jet za chvíli, takže jsem nemusel čekat moc dlouho. Vozidlo bylo poměrně plné, místo k sezení maximálně jedno kdesi na druhém konci vozu, ale to mi nevadí. V práci sedím většinu času, takže mohu chvíli postát. Na místě pro invalidy seděla mladá slečna s útrpným výrazem. Důvod jsem samozřejmě neznal a ze své pozice jsem ho nemohl identifikovat.
Vůz se rozjel a zanedlouho už brzdil u další zastávky. Všiml jsem si, jak na poslední chvíli dobíhá postarší paní s nákupní taškou na kolečkách – běžela na svůj věk poměrně svižně. Je faktem, že konkrétně tato linka na své trase míjí několik velkých obchodních center s Kauflandy, Lidly a Tescy. Ve své podstatě je ideální pro důchodce, kteří chtějí nakoupit akční zboží ve více obchodních řetězcích.
Postarší dáma i se svojí taškou nastoupila posledními dveřmi vozu a jala se i se zavazadlem klestit si cestu napříč autobusem. Vůbec ji při tom nezajímalo, že několika lidem taškou přejela nohy a do několika dalších lidí vrazila některou z částí svého objemného těla. Takto za kroucení hlav většiny lidí v autobusu došla (mimo jiné i kolem onoho volného sedadla) až k místu pro invalidy a zastavila se nad výše uvedenou slečnou. Ta nijak nereagovala a dál seděla na místě.
Důchodkyni to evidentně pobouřilo a jala se celé dění okázale komentovat tak, aby na sebe upoutala pozornost: „Haló, slečno, nevidíte nad sebou staršího člověka? Je slušnost uvolnit místo k sezení, já už pořádně nemohu na nohy!“
„Ale vždyť jste před chvílí běžela na autobus,“ opáčil jsem podvědomě nahlas. Původně to měla být spíše interní poznámka pro mne. Jak se dalo čekat, nesetkalo se to s příliš velkým pochopením.
„Mladíku (díky za kompliment), nikdo se tě na nic neptal, a navíc slečna sedí na místě pro invalidy, kde nemá co dělat!“ obrátila dotyčná svoji pozornost ke mně.
„Promiňte, ale nevšiml jsem si, že bychom se znali, tudíž si nebudeme tykat. A navíc – víte, já strašně nemám rád, když někdo lže. Nikdo tady nezpochybňuje váš věk, ale nemusíte si vymýšlet nemohoucí nohy, když vás celý autobus viděl běžet sprint na 100 metrů,“ opáčil jsem a považoval jsem tím věc za vyřízenou. Bohužel jsem si to ale zjevně myslel sám.
„Že já ti dám čakanem???“ osopila se na mne ta osoba a tvářila se, jako by jí právě všechny ty akce v obchodech nenávratně utekly. Zřejmě jsem se dotkl jejího ega.
„Obávám se, že to nebude možné. Pravděpodobně jste jej dnes vyměnila za tretry a tuto nákupní tašku,“ ukázal jsem směrem k nyní bezprizorně stojícímu zavazadlu, o nějž jevil zájem pes jiného cestujícího.
„Prosím vás, pane, nechte ji být. Já budu stejně na příští zastávce vystupovat, a jestli to paní udělá nějak dobře, tak ji na to místo klidně pustím,“ vstoupila do celé věci slečna, vytáhla si zpod sedadla francouzské berle a odbelhala se ke dveřím. Zřejmě nějaký problém s kolenem.
„Užijte si ve zdraví sedadlo,“ opáčila ještě směrem k důchodkyni, která, teď už rudá jako rak, stála nad sedadlem a nezmohla se ani na jediné slovo.
Slečna pak skutečně na další zastávce vystoupila, já jel ještě o dvě dál. Důchodkyně, stále beze slova, zůstala stát tam, kde byla předtím. Třeba se v ní alespoň hnulo svědomí. Já jsem jí alespoň při vystupování ukázal zdvižený palec a uznale jsem pokýval hlavou.
Někdy se stačí jen zeptat. Může se stát, že potkáme člověka, který je na tom v danou chvíli hůře než my sami. Není třeba být za každou cenu agresivní a protivný.
