Helena Illnerová: Vědkyně, která rozumí času

Na první pohled působí nenápadně. Vysoká, klidná žena s měkkým hlasem, který nikdy nezvedá — a přesto se dokázala prosadit v prostředí, kde byly ženy po dlouhou dobu brány spíše jako výjimka a často i nutné zlo, než jako rovnocenní partneři.

Když Helena Illnerová v šedesátých letech začínala svou vědeckou kariéru, fyziologie byla převážně mužským oborem. Ona se však nenechala odradit. Možná hlavně proto, že ji víc než soutěž zajímá řád, rytmus, opakování a jemná rovnováha, kterou si v sobě nese každý živý organismus.

Její doménou jsou totiž cirkadiánní rytmy — ty neviditelné hodiny, které řídí, kdy se nám chce spát, kdy máme nejvíc energie, kdy jsme soustředění nebo kdy tělo prochází procesem regenerace. Illnerová zkoumá, jak na tyto rytmy působí světlo, hormony a vnitřní biochemie.

Byla první mezi vědci, kdo pochopil, že tma není jen onou obligátní absencí světla, ale také impulsem, který tělu signalizuje, že je čas na klidový režim. Právě její výzkumy v sedmdesátých a osmdesátých letech přinesly zásadní objev: ukázaly, že produkce hormonu melatoninu v epifýze je přesně řízena střídáním světla a tmy. Tento hormon, zvaný také „hormon noci“, pomáhá tělu synchronizovat spánek, bdění a celkový metabolismus s denním cyklem.

Illnerová tedy jako první v tehdejším Československu experimentálně prokázala, že i drobný zásah do světelného režimu — v podstatě i jediný záblesk světla — dokáže vnitřní hodiny výrazně ovlivnit. Její práce položila biochemické základy chronobiologie, oboru, který dnes zkoumá vztah mezi časem a zdravím člověka.

Když o ní člověk čte nebo ji poslouchá, má pocit, že mluví o světě s hlubokou pokorou. Nikdy neměla potřebu tvrdit, že „porozuměla přírodě“. Naopak, spíše říká, že se s ní snaží vést dialog a z tohoto dialogu si odnést nové poznatky. Ve Fysiologickém ústavu Akademie věd spolu s kolegy sleduje rytmy v tělech zvířat i lidí, analyzuje, zda a jak světlo dokáže posunout „vnitřní hodiny“ o celé hodiny vpřed i vzad. To, co dnes bereme jako samozřejmost — že střídání dne a noci, práce na směny či časová pásma ovlivňují naše zdraví — bylo kdysi revoluční a nové.

Výzkum Heleny Illnerové má i určitý filozofický rozměr. Ukazuje nám, že biologie nemusí být vědou jen o fyzickém těle, ale také o souladu s prostředím. A že když člověk dlouhodobě popírá rytmus přírody, ztrácí něco ze své vlastní přirozenosti — což se dříve či později projeví i na jeho celkovém, včetně psychického, zdraví.

Sama Helena Illnerová nikdy nepatřila k těm, kdo by se nechali ovlivnit mocí. Když se v roce 2001 stala předsedkyní Akademie věd České republiky, byla první ženou v jejím čele — a to se právem dá považovat za milník v historii této instituce. Illnerová si ale zachovala noblesu a klid, které dokázala přenášet i na své okolí. Nevládla silou, přesto byla přirozenou autoritou — autoritou vyrůstající z odbornosti, skromnosti a vytrvalosti.

Pod jejím vedením se Akademie věd otevřela světu, začala intenzivněji spolupracovat se zahraničím a větší důraz kladla i na popularizaci vědy. Illnerová často říká, že věda musí být srozumitelná, jinak se odtrhne od společnosti a promění se v jakýsi zájmový kroužek pro vyvolené. A právě ona dokáže o biologii mluvit tak, že jí rozumí i ten, kdo naposledy otevřel učebnici v maturitním ročníku.

Věří, že všechno živé má v sobě zakódovaný čas — a že porozumět mu znamená porozumět sobě. To se v éře umělého světla, nonstop provozů a všudypřítomných displejů jeví jako téměř prorocké varování. Lidé spí čím dál méně, světlo je všude a tma mizí z našich životů. Helena Illnerová upozorňuje, že to není jen problém ekologie, ale i duše. Protože kdo si nechrání „svoji noc“, ten ztrácí vnitřní klid a rovnováhu.

I po mnoha letech v oboru a navzdory svému úctyhodnému věku — Heleně Illnerové bude v prosinci 89 let — zůstává aktivní. Přednáší, popularizuje vědu a stále dokáže nadchnout publikum tím nejlepším, co může vědec nabídnout: lidskou i vědeckou pokorou. Ostatně nikdy se netajila, a ani dnes se netají tím, že nejvíc ji fascinuje prostota přírody — ten každodenní zázrak, který se opakuje, aniž bychom o něj museli sami usilovat.

Život profesorky Illnerové není dramatický v hollywoodském smyslu, ale je naplněný tichou houževnatostí a přesvědčením dělat důležité a správné věci. Dokázala být špičkovou vědkyní bez toho, aby musela křičet. Její přístup zůstává takřka zenový — trpělivý, přesný, pokorný. A právě tímto přístupem by se mnozí mohli inspirovat i v dnešní hektické a agresivní době.

Jsou to spíše lidé jako prof. Illnerová, kteří - ač netouží po popularitě - zaslouží přinejmenším uznání. Prostě proto, že něco důležitého objevili či dokázali. V dnešní době ale ze záhadného důvodu máme za vzory spíše podivné počmárané plastové existence povalující se v různých reality show. To je podle mě dosti smutné…

Zdroje: