Článek
Vyjíždím z domu do práce. Vše je po ránu v pohodě a na svém místě; termohrnek s kávou mám v držáku, hrají mé oblíbené skladby, a výjimečně jsem nezapomněl čipovou kartu ani laptop. Přede mnou nekonečný had šedého asfaltu. Po nájezdu na dálnici dostala ta pohoda pár trhlin; provoz byl relativně hustý, ale zase na druhou stranu D1 výjimečně nepřipomínala parkoviště a dalo se alespoň nějak jet. Mohlo to být i horší.
Vyčkal jsem na vhodný moment, dal jsem blinkr a jal jsem se levým pruhem předjíždět několik za sebou jedoucích nákladních vozidel. Pruh přede mnou byl plný, ale osobní auta mohla jet někde mezi 100 a 120 kilometry za hodinu, takže kamiony jsme předjížděli relativně bez problémů.
A v tom se objevilo. Nejprve jako poměrně vzdálená tečka, která se ovšem rychle zvětšovala, pak jako reflektory, které mi začaly masírovat sítnici. Ještě než jsem stihl doříct větu „co to sakra–“, už mi visel na nárazníku. Měl černé BMW X5, které by asi poznal i slepý, styl jízdy ve „dálnice je moje a ty se urychleně ukliď jinam“. Mimochodem, staré X5 byly natolik hranaté, že jsem jim podle vzhledu začal říkat „stánky s langoši“… to jen tak na vysvětlenou.
Předjel jsem tedy ony v pravém pruhu jedoucí kamiony a zařadil jsem se před ně, abych tomu nedočkavci umožnil spěchat dále. Domníval jsem se totiž, že má mezi ušima něco více než meluzínu, a při pohledu dále do levého pruhu pochopí, že spěchat je opravdu zbytečné. Předjede mě, ale po dalších 30 metrech stejně narazí na dalšího účastníka silničního provozu.
Vzápětí se ale ukázalo, že jsem se velice mýlil. To, co udělal, nebylo obyčejné předjetí. Ne. To bylo jakési pomyslné občůrávání patníku, které mi silně připomnělo dva jezevčíky, z nichž jeden prostě čůrá o centimetr výše než ten druhý. Nejprve si najel vedle mě, kde prokázal jistý dramatický talent při teatrálním mávání rukama přes volant, pak mi udělal myšku, kdy se zařadil těsně přede mě, a jako grandiózní finále přišlo vybrzdění.
Ne ledajaké. Poctivé, stylové. Brzdový pedál jsem měl až na podlaze a hlavou mi běželo to, že se o mně možná bude večer hovořit v televizních novinách. Naštěstí se tak ale nestalo, protože jsem situaci ubrzdil. Nic jsem neřekl. Jen jsem si zhluboka vydechl a pomyslel jsem si: „Klid. Svět není fér, ale vesmír mu to třeba jednou vrátí.“
A nastojte! Vesmír asi opravdu zrovna dával pozor. O pár kilometrů dál, kde se nachází velice rušný sjezd na Brno (km 194), je několik míst, kde se v případě nouze dá zastavit. Není to tedy samozřejmě ideální lokalita k parkování, ale pro jisté příležitosti se to hodí. Kousek před tím místem jsem předjížděl jeden z dalších kamionů, když tu náhle… majáky! Zlověstné blikání, které u většiny lidí vyvolá dvě věci: reflexivní pohyb nohy z plynu a lehké zamyšlení, zda je technická ještě platná. A ještě někdo tam stojí – větší tmavé auto. A ejhle, on to můj nový kamarád ve svém stánku na langoše…
Seděl tam, opřený o volant, zatímco dva policisté si pečlivě cosi zapisovali. Jeden držel bloček, druhý koukal do tabletu, a náš hrdina na čtyřech kolech gestikuloval, vysvětloval… Ovšem - dle výrazu jeho tváře – nenacházel žádné pádné argumenty.
Projel jsem kolem pomalu, asi 60. Ono se tam ani o moc rychleji jet nedá, vzhledem k provozu. Smích mi cukal v koutcích, i když vím, že bych měl být lepší člověk. Ale v tu chvíli mě to prostě tak nějak těšilo. Opravdu. Těšilo mě to tak moc, až se mi chtělo zatroubit a zamávat. Neudělal jsem to, jen jsem lehce pokýval hlavou. V duchu jsem mu popřál hezký den a šťastnou cestu… až ho pustí.
Co se asi dělo dál?
Možností je více. Třeba tvrdil, že si spletl brzdu s plynem. Nebo že chtěl jen zkoušet nové asistenční systémy. Anebo že se mu právě rozbil tempomat a zpanikařil, jak to ti lidé v BMW občas dělají. Ať už bylo cokoli jeho výmluvou, policisté evidentně nebyli nadšení.
Kdo ví, třeba dostal pokutu, možná nějaké body. Ale pro mě osobně bylo největší odměnou to, že jsem tuto situaci mohl míjet. Že jsem se nemusel mstít, že jsem nenadával, nehrál jeho hru. Že jsem prostě jen počkal a ten trubec si všechno zajistil sám.
Každý máme někdy blbý den, i já. Někdy jedu moc rychle, někdy někoho přehlédnu. Ale snažím se být slušný řidič. Ne kvůli pokutám, ale kvůli tomu, že auto není zbraň. Je to nástroj a to, jak s ním zacházíme, říká hodně o tom, co jsme zač. I když je dálnice občas džungle, nemusíme být všichni opicemi.
Lidi jako tenhle borec v BMW nejsou výjimkou. Jsou jich plné silnice. Ale občas – jednou za čas – se stane, že se někdo kouká. A že se ta jejich show skončí ne potleskem, ale policejním majákem a slovy: „Pane řidiči, ukažte nám doklady od vozidla.“
Ten den jsem dojel do zaměstnání s naprosto výbornou náladou. Celou cestu jsem měl v hlavě obraz toho jeho arogantního výrazu, jak se mění v bezradnost a frustraci. Pravidla ale platí pro všechny. I pro ty, kteří si myslí, že levý pruh je jejich soukromá dálnice. A že brzda je nástroj pomsty.
