Jedeme do Prahy za punk rockem

Do Prahy jsme přijeli natěšení na večer plný punkrocku. Rozhodli jsme se pro cestu vlakem a musím říct, že byla vlastně trochu nudná. Souprava RailJet v barvách rakouské společnosti ÖBB se v Brně připlížila k nástupišti asi desetiminutovým zpožděním, ale to bylo jediné vzrušení, které nás cestou tam potkalo. Vagónem se rozléhal tlumený hovor v němčině a angličtině, spolucestující se chovali slušně. A vlastně to tak bylo dobře, protože cesta zpátky vydala na samostatnou kapitolu… ale o tom zase jindy.

Po ubytování na hotelu jsme vyrazili k pražské Fortuna areně. První kulturní zážitek zážitek nás ale čekal ještě dřív, než jsme se vůbec dostali dovnitř. Organizace byla totiž taková, že ani Pat a Mat by to nezvládli lépe. Začalo to u vstupu: nikde žádné jasné označení pro „golden circle“, tedy pro vstupenky přímo pod pódium. Takže jsme si vystáli dlouhou frontu a dočkali se důkladného osahání od sekuriťáka je proto, aby nás následně poslali úplně jinam. Čirou náhodou hned vedle fanshopu nějakého nevýznamného hokejového klubu HC Sparta Praha. Ne, dělám si legraci, nic proti nim nemám, až tak český ligový hokej nesleduji. U dalšího vstupu nás čekala druhá fronta a další bezpečnostní „intimní chvilka“. Inu, večer začal dvojitou porcí nevyžádané erotiky, kterou by si asi nikdo k lístku dobrovolně nepořídil.

A když už jsme se konečně probojovali dovnitř, narazili jsme na další klenot organizace – šatnu. Tedy spíše karikaturu šatny: pár mobilních tyčí s věšáky, za jejichž použití se ovšem vybíral poplatek. Od pódia k tomu zázraku moderního designu vedla cesta DOKOLA přes celou halu; skrz davy lidí a nekonečné fronty. Vystát, odložit, zaplatit. Zaplatili jsme tedy za vstupenku (nemalé peníze) a pak ještě za tuhle „službu“, která by svým pojetím zapadla spíše někam na místní tancovačku v sokolovně. Bravo, organizátoři. Za tuhle kombinaci neoznačených vchodů, dvojité erotiky a zpoplatněné šatny na tyčích vám s čistým svědomím uděluji zlatého bludišťáka.

Naštěstí tímhle výčet katastrof skončil a od té chvíle se večer nesl už jen ve znamení hudby. Jako první nastoupili Simple Plan. Vsadili na jistotu, ale byla to jistota, která zabírala. Hned od začátku dokázali rozhýbat publikum, zpívalo se s nimi, tančilo se, a i když nepředstavili celé nové album, nikdo to asi nebral jako mínus. Všichni čekali hity, a když zaznělo „Welcome to My Life“ nebo „Addicted“, hala se změnila v obrovský sbor. Komunikace s publikem byla přirozená a protože Simple Plan mají hitů poměrně velké množství, bylo stále co zpívat.

Po jejich koncertě následovala přestavba stage, která by mohla být úmorným čekáním. Jenže The Offspring se rozhodli tuto obvykle nudnou část celého vystoupení poněkud zmodernizovat a řekl bych, že tady trefili hřebíček na hlavičku – na obrazovkách běžely různé „cams“, které pobavily publikum skoro stejně jako samotné kapely. „Fuck you cam“ dávala vybraným jedincům možnost vyjádřit svůj názor na světovou politiku, nebo třeba na grilované kuře v KFC. „Booty cam“ přiměla některé odvážnější dámy rozvlnit jejich spodní část zad. „Kiss cam“ vyzývala k polibkům a během jejího promítání došlo i na aféru Andyho Byrona a Kristin Cabot. Pokud jste o jejich zážitku s kiss cam nečetli, je to snadno dohledatelné. Poslední (nebo možná první, nepamatuji si přesně to pořadí) byla „lookalike cam“, která hledala dvojníky celebrit. Nejvíce zabodoval mladík, který se vtipně vžil do svojí role Ježíše. Bylo to uvolněné, hravé a pobavilo to celé publikum, takže i přestavba se stala součástí programu.

Během toho všeho ještě po pódiu pobíhal „gorilák“, což byla postava na způsob jakéhosi maskota, který se snažil rozproudit v davu vášně například poměrně nekonvečními tanečními kreacemi, či střílením triček s logem kapely do publika.

Když pak nastoupili The Offspring, hala explodovala. Ovšem tak trochu doslova, zvukař se zrovna nevyznamenal a chvílemi jsem měl pocit, že se reprobedny zavěšené v horní části stage rozskočí. Bylo to „přehulené“, zejména Noodlesova kytara.

Setlist byl sestaven jako průřez čtyřmi dekádami jejich kariéry. Hrály se staré i nové věci, což bylo přesně to, co se dalo čekat. Kritizovat je za to, že nepřijeli zahrát jen aktuální album, je asi jako zlobit se, že pekař neprodává jen čerstvé housky, ale i chleba. Publikum prostě chtělo slyšet „Self Esteem“, „The Kids Aren’t Alright“ nebo „Why Don’t You Get a Job?“ – a dostalo je. Přesto nezůstalo jen u archivních vzpomínek, zazněly i novější skladby, které ukázaly, že kapela pořád tvoří a nehraje jen na nostalgii.

Dexter Holland a Noodles už dávno nejsou dvacetiletí kluci (Dexterovi bude v prosinci 60 a Noodlesovi už je 62), ale energii, kterou do toho dali, by jim mohly závidět i některé kapely o generaci mladší. Ano, hlas Dextera se občas ztrácel ve zvukové mase, ale kdo jde na punkrockový koncert proto, aby rozebíral čistotu vokálů, ten by vlastně žádnou recenzi psát neměl, protože vůbec neví, o čem tento druh hudby je. Pod pódiem to vřelo, lidé zpívali, tancovali, a přímo za námi se po většinu vystoupení odehrával pořádný mosh pit. Několikrát proběhl dokonce i crowd surfing. Pasivní publikum? To snad může tvrdit jen někdo, kdo seděl kdesi nahoře na tribuně a během koncertu si dával vlašák s rohlíkem…

Večer skončil s pocitem, že jsme byli svědky něčeho výjimečného. Simple Plan pobavili, The Offspring ukázali, že ani po čtyřiceti letech neztratili šmrnc, a publikum jim to oplácelo. Organizace sice stála za starou bačkoru a někteří recenzenti si zřejmě koupili vstupenky na jiny koncert, než my, ale to je tak nějak jejich problém. Nerozumím tomu, proč takoví lidé na ten koncert chodí, když vlastně neví, o čem ta hudba je a nebaví je to.

Naštěstí hudba a energie kapelám zůstaly. A pokud se mě někdo zeptá, jestli bych šel znovu, odpověď je jasná: jo, a klidně si znovu vystojím frontu na „šatnu“ s tyčemi. Protože za tu muziku to stálo. Ale tu „erotiku“, tu klidně oželím…