Článek
Existují internetové momenty, které jsou natolik absurdní, že se vám v paměti usadí na dlouhá léta. Jedním z nich je slavné video 90' ČT24 – „Tati, mně se chce kadit!“, které dodnes koluje na YouTube. Pokud jste ho neviděli, rozhodně si ho pusťte: je to krátká, nečekaná ukázka toho, jak může svět velkých témat v jediném okamžiku narazit na realitu malého člověka, jehož potřeby jsou – diplomaticky řečeno – naléhavější než cokoliv, o čem se zrovna diskutuje.
V záběru sedí seriózní pán, evidentně odborník přes něco zásadního, protože se s moderátorem České televize baví tím typem hlasu, který se vytahuje jen na tiskovky a státní záležitosti. Rozhovor plyne důstojně, všechno drží tvar, celý přenos šlape jako dobře namazaný stroj. A pak — jako by se ve studiu otevřel portál do úplně jiné dimenze — vběhne do pozadí malý kluk. Rozhlédne se, bleskově zhodnotí situaci jako velmi naléhavou… a oznámí celému bytu (a zcela neplánovaně i veřejnoprávnímu éteru), že právě teď opravdu potřebuje jít na záchod. Tatínkův výraz v tu chvíli stojí za samostatné ocenění: směs rezignace, popření reality a tiché snahy předstírat, že tohle se nikdy nestalo.
Je to naprosto upřímné, nepředstírané a dokonale načasované. Tatínek se v tu chvíli snaží tvářit, že je všechno v pořádku, že za ním nikdo nic nevolal a že svět zůstává stejně vážný jako před pěti vteřinami. Realita má ale jiný názor. Dítě svůj požadavek zopakuje s intenzitou, která by přehlušila i železniční přejezd, a tím celé vysílání definitivně pošle do kolen. Celá scéna proletí obrazovkou jako malý komediální meteorit, který si vůbec neláme hlavu s tím, koho zasáhne.
Poprvé jsem to video viděl někdy po obědě, u kafe, když jsem měl pocit, že svět je přesně tak nudně dospělý, jak si občas myslíme. A najednou tenhle klip. Smál jsem se nahlas, tak upřímně, že jsem ho okamžitě poslal dál asi pěti známým — všichni samozřejmě mají děti. Každý z nich pochopil, o jaký typ katastrofy jde. Jenže život má jednu zvláštní vlastnost: když se někomu smějete až příliš, a navíc s tím lehce povýšeným „tohle by se mi nikdy nestalo“, můžete si být jistí, že vesmír si to pečlivě zapíše do svého karmického notýsku. A nechá si u toho poznámku – vyřídit později.
A tak jsem se nedávno ocitl ve své vlastní malé show — jen s tím rozdílem, že kameru držel notebook a publikum naštěstí netvořila široká veřejnost, ale „jen“ skupina kolegů, kteří se snaží působit profesionálně, i když pracují z pokojů, kuchyní a nejrůznějších improvizovaných kanceláří. Měl jsem domluvený pracovní videohovor, jeden z těch serióznějších. Uklidil jsem své nejbližší okolí, zapnul mikrofon a hlas jsem přepnul do tónu, který obvykle používám jen tehdy, když se snažím působit dojmem, že dané problematice skutečně rozumím.
Diskuse se rozjela naplno. Všichni se tvářili jako mimořádně velcí mudrcové, já se snažil působit, že jsem nad věcí, a na okamžik jsem si dokonce připadal jako někdo, kdo přesně ví, co dělá. A samozřejmě právě v tu chvíli se ozvaly klíče v zámku. Dveře se otevřely, ozval se šustot bundy a do bytu vstoupilo moje dítě s energií tajfunu.
Nemělo potřebu rozhlížet se, zda někoho ruší. Nemělo potřebu řešit, že právě probíhá důležitý hovor — a upřímně řečeno, ani netušilo, že by mělo. Prostě otevřelo pusu a s hlasitostí, která se v našem bytě běžně používá jen při oznámení narozeninového dortu, prohlásilo: „Ahoooj, já musím jít rychle čůrat!!!“
Byl to moment, kdy se čas na pár vteřin úplně zastavil. Moje ruka instinktivně vystřelila k tlačítku „mute“, ale v duchu jsem věděl, že tím už nezachráním vůbec nic. Kolegové na obrazovkách se nejdřív pokoušeli zachovat dekorum — snažili se udržet profesionální výraz, ale vydrželo jim to sotva tři sekundy. Pak to jeden po druhém vzdali. A samozřejmě nejveselejší byli ti, kteří ještě nemají vlastní děti. Jen se smějte, říkal jsem si v duchu — vesmír už si to pilně zapisuje…
Já tam jen beze slov seděl, rudý jako rak, s výrazem člověka, který právě pochopil, že doma neexistuje nic jako „soukromí“ nebo „pracovní zóna“. A když jsem tam tak tiše seděl, napadlo mě, že přesně tohle se muselo honit hlavou i onomu tatínkovi ve videu. Ten jeho výraz „dělám, že se to nestalo“, ten drobný povzdech ramen, který říká „co mám sakra dělat“, ten tichý smír s realitou, kterou už nezmění.
Ten okamžik mě naučil dvě věci. Zaprvé, že děti jsou mistři ve vkládání reality do míst, kde se dospělí snaží působit důležitě. A zadruhé, že karma má neuvěřitelný cit pro načasování — objeví se vždy přesně ve chvíli, kdy se vám to hodí úplně nejmíň.
Když jsem po hovoru konečně zavřel notebook, musel jsem se zasmát. Bylo to stejné jako tehdy, když jsem viděl to slavné video — jenže tentokrát se smích mísil s mírným studem a trochou uznání, že život má často lepší timing než kterýkoli komik. A také s nenápadnou obavou, že tohle rozhodně nebylo naposledy. Rodičovství je v tomhle ohledu nevyčerpatelný zdroj překvapení — a málokdy vás nechá dlouho čekat na další.
A říkám si: možná je to vlastně dobře. V době, kdy se každý snaží před kamerou i mimo ni působit uhlazeně, připomenou nám děti, že jsme pořád jen lidi. A že nic nedokáže probodnout atmosféru velkých slov tak rychle a přesně jako malý člověk, který do místnosti vnese úplně jinou — a často mnohem opravdovější — naléhavost.
Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že smát se cizím trapasům je snadné. Ale když se podobná scéna odehraje přímo vám — a ještě k tomu prostřednictvím vašeho vlastního potomka, který neřeší konvence, etiketu ani kamery — člověk najednou výrazně zvážní. A možná i trochu změkne. Protože právě tyhle momenty dělají život nepředvídatelným, zábavným a hlavně skutečným.
Ať už jsem se tehdy u videa pobavil sebevíc, dnes už vím jedno: nikdy nepodceňujte vesmír, když se smějete něčí domácí katastrofě. Jednou vám totiž pošle vaši vlastní verzi téhož — a většinou přesně ve chvíli, kdy to potřebujete nejmíň.
Odkaz na původní video:
