Článek
V posledních týdnech se český internet opět proměnil v improvizované politologické kolokvium. Tentokrát s hlavním tématem: vláda vzniklá kolem Andreje Babiše a otázka, zda si vlastně zaslouží něco tak obyčejného, jako je respekt k výsledku voleb. Ano, mluvíme o té situaci, kdy se demokracie tváří jako posvátná hodnota – ale jen do chvíle, než vyhraje někdo, s kým se úplně neztotožňujeme. Základní fakt je přitom až bolestně jednoduchý: vláda vznikla na základě demokratických voleb. Ne převratem, ne podvodem, ne obsazením Strakovy akademie traktory či vojenskou juntou. Prostě volbami. Ať už to někomu vyhovuje, nebo ne.
Ano, postava současného premiéra je do určité míry kontroverzní. Rozhodně bychom se neměli dostávat do situace, kdy vyjádření podpory kabinetu dnes automaticky znamená, že jste v lepším případě „užitečný idiot“. Přitom podpora vlády může mít celou řadu podob – od opatrného „dejme jim šanci“ až po pragmatické „uvidíme podle činů“. Podpora vlády, ať už jakékoliv, neznamená její nekritickou adoraci.
Programové prohlášení vlády přitom ve skutečnosti čte málokdo, ale hodnotí ho úplně všichni. Klasika. Jakmile se však člověk nenechá ošálit pouhými titulky a skutečně se do textu podívá, zjistí, že nejde o žádný manifest autoritářského převratu. Spíš o standardní směs slibů: důraz na ekonomickou stabilitu, snahu brzdit zadlužování, revizi některých kroků předchozí vlády a návrat k trochu přízemnější, méně ideologické politice.
Ano, část slibů je vágní. Ano, některé body znějí spíš jako heroické činy existující zatím jen ve fázi hypotézy. Ale právě to je politika.
Zajímavé je sledovat, jak se z programového prohlášení stal nový druh literárního žánru: buď je to svatá kniha, podle níž se soudí každé nadechnutí vlády, nebo je to bezcenný papír, podle momentální potřeby kritika. Realita je samozřejmě nudnější. Programové prohlášení je startovní čára, ne cílová páska. Je to dokument, podle kterého se má vláda hodnotit v čase, ne po prvním tiskovém briefingu. A už vůbec ne po prvním statusu na síti X, kde někdo objevil slovo, které se mu nelíbí (většinou proto, že mu tak úplně nerozumí).
Nebudeme-li volby respektovat, jsou k ničemu.
To podstatné ale neleží ani tak ve vládě samotné, jako v reakci části veřejnosti. Tedy té části, která ještě nedávno velmi hlasitě vysvětlovala, že „demokracie je křehká“ a „výsledky voleb se musí respektovat“. Platilo to tehdy, když vyhráli „ti správní“. Jakmile ale dopadly volby jinak, začala demokracie náhle vykazovat skrytou výrobní vadu. Objevily se výzvy k neuznávání vlády, k permanentním protestům ještě před prvním hlasováním o důvěře a k morálnímu bojkotu čehokoliv, co se byť jen vzdáleně dotýká státní správy. Ideálně okamžitě, bez reálných podkladů.
A tady se dostáváme k internetovému folklóru, nebo, chcete-li k diskuznímu podsvětí.
Minulá vláda po sobě v online diskuzích zanechala výrazy jako „pětikolka“ nebo „pětidemolice“. Zdůrazněme: nejde o oficiální názvy, ani o pojmy, se kterými by se autor tohoto textu nutně ztotožňoval. Jsou to zkratky vzniklé v hospodských debatách, facebookových vláknech a komentářích pod články, které nikdo nečetl – případně se spokojil s titulkem – ale všichni mají jasno.
Už samotná existence těchto „pojmů“ ale něco vypovídá o frustraci části společnosti z předchozího vládnutí. Zdražování, chaotická komunikace, morální nadřazenost místo řešení – to všechno zanechalo stopu. A jazyk je v tomhle směru nekompromisně upřímný.
Nikdo netvrdí, že jakákoliv vláda nemá být kritizována. Naopak. Kritika je nutná, zdravá a žádoucí. Ale má dvě základní podmínky: musí vycházet z reality a musí být konstruktivní. Popírat legitimitu vlády jen proto, že neodpovídá něčímu osobnímu ideologickému nastavení, je cesta někam, kam bychom se raději vracet neměli. Demokracie není bufet, kde si vybíráme jen to, co nám chutná. Tak to nefunguje. Buď platí pravidla pro všechny, nebo neplatí pro nikoho.
Apokalypsa? Zatím ne…
Česká republika se nezhroutí jen proto, že se u moci vystřídaly politické síly. Stát nepřestal fungovat, úřady stále vydávají razítka a vlaky jezdí se stejným zpožděním jako doposud. Možná by tedy stálo za to trochu uklidnit emoce, dát nové vládě prostor ukázat, co skutečně dokáže – a pak ji hodnotit. Tvrdě, férově, ale bez hysterických výkřiků o konci demokracie při každém rozhodnutí, s nímž nesouhlasíme.
Demokracie není o tom, že vždycky vyhraje „náš tým“. Je o tom, že i když prohraje, pořád respektujeme pravidla hry. A to je test, který je mnohem těžší, než se na první pohled zdá.
