Článek
Velikonoce se nezadržitelným tempem blíží. Svátky, jejichž dominantou jsou podle českých tradic zejména kraslice, pomlázky a kuřátka, se stále těší poměrně značné popularitě a dodržování tradic, ačkoliv v některých domácnostech začali praktikovat přejaté zvyky se zajíčkem a schováváním sladkostí. Obojí má něco do sebe; zatímco z pomlázky se těší především mládenci (slečny již o něco méně), z hledání sladkostí mají radost zejména děti. A pak je zde také určitá skupina lidí, která Velikonoce vidí jako příležitost být podnapilý.
Osobami podnapilými se zde však zabývat nebudu; zaměřil bych se spíše na událost, která se přihodila mému kolegovi během jedné „polední“ pauzy. Ona to nebyla až tak doslova polední pauza, oba jsme toho dne měli oběd z domova, a tak jsme se prostě jen rozhodli, že si do nedalekého supermarketu zajdeme pro nějaký nápoj. Osobně jsem měl políčeno na ledový čaj jedné německé značky, který byl podle zpráv kolegy v akci. Vyrazili jsme kolem desáté hodiny. Cestou a vlastně ani před obchodem nic nenasvědčovalo tomu, že si kolega tuto „výpravu“ bude asi týden pamatovat.
Vstoupili jsme do prodejny a ocitli jsme se u pečiva, které je hned za vchodem. Kolega usoudil, že „vlastně nepotřebuje jen pití, ale taky něco malého na odpolední svačinu“ a hodlal si zakoupit jakousi malou sladkou bulku posypanou mandlemi. Ve své podstatě by se to dalo označit za takový miniaturní mazanec (od té doby jsem jej ochutnal také a ono vám to není špatné). Dále si do košíku vložil banán, což se samozřejmě neobešlo bez kvalitního humoru na téma, že „opičky mají rády banány“.
V dobré náladě jsme neohroženě postupovali dále prodejnou, až naši pozornost upoutal hlouček lidí srocený kolem čehosi, co zřejmě bylo uprostřed mezi nimi. Někdo tam zrovna hartusil, že „to zas byla akce na prd“. Vzpomněl jsem si na poměrně nedávný zážitek s máslem, o němž jsem psal, ale tady se muselo jednat o něco jiného, protože daný artikl nebyl v lednici. Zvědavost nám nedala a šli jsme se podívat blíže. Byli tu všichni; několik důchodců, asi dvě matky s dětmi, několik žen ve středních letech. Kolem také prošli asi tři muži v pracovním oděvu. Nás samozřejmě zajímalo, co tajuplného se ukrývalo v mezi těmi lidmi.
No a odpověď byla poměrně jednoduchá. Je před Velikonocemi, takže některé (nebo možná všechny?) obchody se rozhodly dát do „akce“ vejce. Uvozovky píšu záměrně, protože to, jak neskutečně obchodníci nadsadili u tohoto zboží v poslední době cenu, to považuji za naprostou nehoráznost. Cena, kterou jsem zde viděl u klasického plata 30 vajec byla 99 Kč, tedy stále více, než 3 Kč za vejce. Toto považuji za relativně adekvátní. Cena přes 6 Kč za vejce, což jsem poměrně běžně vídal v posledních dnech, to je podle mne holý nesmysl.
„Zas blbnou, dívej na to,“ kývl jsem na kolegu, který souhlasně přitakal.
„Že je furt baví z těch lidí dělat pitomce,“ opáčil kolega.
„Evidentně jim to pořád vynáší“, uzavřel jsem téma.
Během tohoto krátkého rozhovoru jsme se dostali až k samotné skupině lidí. A nutno podotknout, že vejce samotná nebyla v nejlepším stavu; z některých balení vytékala nevábně vypadající kapalina, pokud se to tak dá nazvat. Zjevně pár vajec prasklo a teď se jejich obsah řinul ven. A zákazníci to samozřejmě náležitě komentovali.
Na okamžik jsme se s kolegou zastavili, abychom se na tu spoušť podívali. Zakroutili jsme hlavami a chtěli jsme pokračovat dále, ale v tu chvíli do něj vozíkem vrazila jakási korpulentní důchodkyně. A protože to kolega samozřejmě nečekal, on následně při hledání rovnováhy strčil do jedné z dalších důchodkyň, která se tam pohoršovala nad kvalitou nabízeného produktu. Paní se jen tak tak zapřela o svou berli a neskončila mezi vejci. Zle se na kolegu podívala, přeměřila si jej od hlavy k patě. A než kolega stihl cokoliv říct (třeba se omluvit) tak ho se slovy:
„No kam ještě mám uhnout?“ přetáhla holí přes nohy.
„Co to děláte bábo bláznivá?“ vykřikl kolega, protože ten úder asi byl celkem citelný. Upřímně se divím, že z něj nevypadlo něco mnohem peprnějšího; „bába bláznivá“ bylo vzhledem k situaci ještě poměrně mírné oslovení.
Stařena už otevírala ústa, že na to snad něco odpoví, ale znenadání se odkudsi objevil zaměstnanec prodejny a prohlásil, že „jde to zboží přebrat, aby mohl doplnit nové zásoby“, takže důchodkyně obrátila svoji pozornost na něj.
„Tak dělá si ze mě legraci (výraz upraven)?“ rozohnil se kolega a už si chtěl jít celou věc s dotyčnou vyříkat.
„Prosím tě, vykašli se na ni, co si na ní vezmeš…“ zatahal jsem kolegu za rukáv, „jsi v pohodě?“
„Ale jo, zas taková rána to nebyla. Ale přijde ti to normální, ty ture (výraz upraven)?“
„No nepřijde, no,“ odpověděl jsem mu upřímně, „ona bude mít nějaké nevyřešené trauma.“
„Doufám, že tam budete mít samý záprdky!“ neodpustil si kolega alespoň jízlivou poznámku k důchodkyni, která se mezitím už zmocnila kýženého zboží. Nevypadala ale, že by tento slovní výpad vůbec zaregistrovala.
Poté jsme vyklidili bitevní pole a nutno dodat, že kolega si tuto návštěvu supermarketu opravdu minimálně týden velmi dobře pamatoval; mimo jiné i kvůli podlitině, která se mu na místě zásahu udělala. A já jsem si navíc zapomněl koupit ten čaj…
Bohužel, vysoké ceny a lidské hulvátství způsobují, že obchody již zdaleka nejsou tak bezpečným místem, jakým se na první pohled zdají být. Nikdy nevíte, kdy na vás někdo vytasí čakan…
