Článek
Na vystoupení kapely The Hara jsem se upřímně těšil. Když jsem zjistil, že 13. listopadu 2025 dorazí do Brna, bylo rozhodnuto – chtěl jsem být u toho. Vstupenky jsem pořídil s předstihem, což se ukázalo jako rozumný krok. Akce byla brzy vyprodaná a pro ty, kteří váhali do posledních dnů, už místo nezbylo.
Koncert se měl odehrát v brněnském klubu Kabinet Múz, jehož prostředí jsem do té doby dobře neznal. Proto jsem si předem prošel informace na jejich webu. Klub se prezentuje jako prostor s jasnou dramaturgickou ambicí a důrazem na kvalitní zvuk i technické zázemí, což potvrzoval také program plný zajímavých interpretů. Říkal jsem si, že spojení dobré kapely a slibně působícího prostoru by mohlo fungovat – a plánované datum jsem vyhlížel s nadějí na kvalitní kulturní zážitek.
V den vystoupení jsem vyrazil do Brna s velkým očekáváním. Kabinet Múz nepatří k největším brněnským klubům; fyzickým prostorem je spíše komorní, významem však představuje důležitou scénu. Místo slibovalo intimnější atmosféru i bližší kontakt s kapelou – prvky, které mohou výsledný dojem výrazně ovlivnit. Zároveň to byla příležitost ke srovnání. Dosud jsem totiž The Hara viděl pouze na open-air scénách (Brno 2023 – RfP afterparty, Otrokovice 2024 – LážoPlážo), a přirozeně mě proto zajímalo, jak budou znít v uzavřeném klubovém prostoru.
Ještě před samotnými The Hara je však na místě zmínit kapelu, která je na turné doprovází. Britská sestava Call Me Amour pro mě byla neznámým jménem, nicméně jsem předpokládal určitou žánrovou příbuznost s The Hara. Zajímalo mě proto, jakou vstupní atmosféru dokážou nastavit. Po zkušenosti s koncertem Green Day ve Vídni – kde výběr předkapely rakouskými pořadateli skončil spíše fiaskem – jsem doufal, že tentokrát se doprovodná volba vydaří lépe. Přiznejme si však: vídeňská laťka nepředstavovala zrovna nepřekonatelný problém.
Přesně ve 20:30 vystoupili Call Me Amour na pódium – a už od prvních minut zaujali svou energií i hudební jistotou. Můj předpoklad o žánrové příbuznosti s The Hara se potvrdil a kapela nabídla velmi přesvědčivý výkon. Jejich frontman Harry Radford je výborný zpěvák; bez viditelného úsilí přecházel od civilnějších poloh k rockovějšímu chrapláku, místy až řevu, a působilo to zcela přirozeně. Už během druhé skladby jsem neměl pochyb, že tentokrát bude předkapela, dají-li se tak Call Me Amour nazývat, skutečným přínosem. Navíc měli také výbornou interakci s publikem, opravdu jim není co vytknout.
Zvlášť výrazný byl však zvuk. Call Me Amour měli naprosto fantastický a vyvážený mix, v němž se kytarové linie, bicí i frontmanův hlas vzájemně doplňovaly, a nikoli navzájem přehlušovaly, jak bývá zvykem. Nevím sice, jak se ten člověk za mixážním pultem jmenuje, ale za odvedenou práci si zaslouží naprosté absolutorium.
Mezi vystoupeními jednotlivých kapel byla přibližně dvacetiminutová přestávka. Během ní jsme se shodli, že Call Me Amour předvedli výborný a kontaktní výkon, kterým dokázali publikum naladit na správnou vlnu. A člověka to přitom donutí zamyslet se nad tím, kolik kvalitních muzikantů mu kvůli neznalosti jednoduše proteče mezi prsty.
Krátce po plánovaném čase, ve 21:47, vstoupili na pódium headlineři večera – The Hara. Když se vrátím v čase do června 2023, kdy jsem je viděl poprvé jako jednu z předkapel SUM 41 v Brně, je zřejmé, že kapela udělala výrazný krok kupředu. Jejich směřování je dnes mnohem jasnější, což je vždy dobré znamení.
Bohužel krátce po zahájení jejich vystoupení se objevilo také jedno velmi špatné znamení – v repro se několikrát ozvala zpětná vazba (možná známější jako „feedback squeal“). Ano, přesně to nepříjemné pískání, vytí či kvílení – ať už to nazveme jakkoliv. Tento zvuk vzniká ve chvíli, kdy mikrofon nasnímá zvuk z reproduktorů, ten se zesílí, vrátí se zpět do mikrofonu a vznikne tak uzavřená kmitající smyčka. Měl by to být jasný signál, že v nastavení zvuku je něco v hrubém nepořádku – ovšem zvukaře The Hara to evidentně nijak nevzrušovalo, protože se to během vystoupení opakovalo ještě několikrát. Z hlediska koncertního zvuku těžko pochopitelné. A vzhledem k tomu, že obě kapely pracovaly se stejným vybavením (mikrofony, komba, repro), nevidím jiného viníka než lidský faktor.
Zvuk The Hara byl celkově problém. Frontman Josh Taylor často vůbec nebyl přes „přehulenou“ kytaru a bicí slyšet, a podobně tomu bylo i u Jacka Kennedyho, když se v mezi jednotlivými skladbami snažil promluvit k publiku. I jeho hlas zanikal. Vokál je přitom jedním ze stěžejních prvků tvorby každé kapely a měl by mít dostatek prostoru, aby mohl pracovat s obecenstvem. To se zde nedařilo. O to nápadněji působily ojedinělé chvíle, kdy naopak vokál překřičel vše ostatní. Ani toto nebylo z pohledu posluchače snadné pochopit.
Když pomineme výše uvedené, The Hara nabídli jak skladby ze své dřívější tvorby, tak i z připravovaného alba „The Fallout“, které má být oficiálně vydáno 23. ledna 2026. Zazněl i jeden zcela nový kus, který ještě nebyl oficiálně vydán, což zapůsobilo jako příjemné překvapení. Setlist byl působil jako příjemný průřez celou dosavadní tvorbou kapely. Z toho, co jsem viděl, mohu posoudit, že Zack Breen na kytaře a Jack Kennedy na bicích byli jako obvykle excelentní.
Josh Taylor místy působil trochu unaveně (možná i proto, že kapela o den dříve vystupovala ve Vídni) a zdálo se, že mu občas docházel dech. To bych ale přičetl především atmosféře v sále, kde mohlo být odhadem přes třicet stupňů Celsia. A kdo někdy navštívil koncert The Hara, ví, že Josh Taylor během vystoupení rozhodně nestojí na místě. Někdo se později pokusil problém s teplem vyřešit otevřením dveří do sálu, což sice částečně pomohlo, nicméně proud světla bohužel narušoval atmosféru koncertu.
Ve výsledku bych ale vystoupení kapely i přes výrazné zvukové obtíže hodnotil kladně. Vysoké známky si zaslouží zejména za nasazení, interakci s obecenstvem a individuální výkony, protože nelze popřít, že kapela dala do vystoupení opravdu vše.
Pro psaní této recenze jsem si záměrně nechal časový odstup. Kdybych ji psal hned po koncertě, pravděpodobně by mě stále ovlivňoval dojem ze zkaženého zvuku a nebyl bych tak objektivní při posuzování toho, co se naopak povedlo. Je velmi snadné koncert jednoduše shodit, ale vždy je dobré se zamyslet nad tím, zda bych já sám v dané situaci dokázal odvést lepší výkon. Na místě kapel určitě ne. Pokud bych ale stál u mixážního pultu a měl potřebné znalosti, možná by to bylo jiné. Jenže na kdyby se nehraje…
