Článek
Jsou situace, které by se daly shrnout do jediné věty: „Nejsme schopní vyřešit problém, tak raději odstraníme to, co s ním souvisí.“ V jistém jihomoravském městečku se přesně tohle stalo s několika obyčejnými lavičkami. Někdo by řekl, že jde o banalitu – pár fošen přišroubovaných na kovové nohy. Ale to by podceňoval český talent pro velké tragikomedie z malých věcí.
Před lokálním Albertem totiž dlouhá léta stálo několik laviček. Byly to neokázalé kusy mobiliáře, které měly jeden hlavní účel: poskytnout důchodcům místo k rannímu posezení u kelímku kávy z automatu. Někdo se sem zastavil po cestě z lékárny, někdo prostě chtěl jen poklábosit o fotbale a různých „globálních“ problémech. Malá každodenní sociální instituce, kterou nepotřebovala žádná grantová schémata ani „komunitní koordinátory“. Stačilo, že tam ty lavičky byly.
Jenže lavičky si oblíbili i jiní – ti, které místní s jemnou nadsázkou nazývají „existencemi“. Překlad do úřední mluvy: osoby bez stálého zaměstnání a s výrazným apetitem po lahvích či krabicích s alkoholickými nápoji. Tito specialisté na sebeobčerstvování se usadili na stejných fošnách jako penzisté, a ačkoliv městečko mělo vyhlášku zakazující konzumaci alkoholu na veřejnosti, zázračně se jí podařilo přetavit v čistě dekorativní dokument. A nutno podotknout, že na rozdíl od kávu poklidně popíjejících důchodců ta druhá skupina rozhodně nešetřila vulgarismy a oplzlostmi.
Policie? Strážníci? Ale ano, ti tam někde papírově existují. Nicméně jejich „zásahová aktivita“ se v praxi často smrskne na pohodlné objíždění ulic v autě, případně na poklidný odjezd kamsi jinam ve chvíli, kdy by se museli vypořádat s někým hlasitě protestujícím, podnapilým, zapáchajícím a potenciálně agresivním. Vymahatelnost práva se tak snížila na hodnotu blízkou nule. Výsledek je zřejmý – nepořádek, nedopalky, nezřídka i prázdné lahve okolo laviček. A to prosím pěkně na hlavním (a jediném) náměstí ve městě.
Jenže pak přišlo geniální řešení. Vymysleli ho lidé, kteří si zjevně osvojili zásadu, že když je problém příliš složitý, je třeba najít to nejjednodušší a nejméně účinné řešení. Místo, aby se vyhláška zakazující konzumaci alkoholu na veřejných místech začala opravdu vymáhat, někdo v radnici rozhodl: odmontujme ty lavičky!
A tak se i stalo. Lavičky zmizely během bleskové akce technických služeb, jako by tam snad ani nikdy nestály. Úřední šiml si mohl odškrtnout kolonku „problém vyřešen“ a vydat se k dalšímu jednání, kde se bude debatovat o tom, jak vysoké vstupné se bude vybírat na příštích farmářských trzích.
Důchodci neměli kde posedět. Jejich rituál ranní kávy se z velké části rozpadl. Automat sice zůstal, ale už to nebylo ono. K čemu je kelímek kávy, když už něj nemáte svoji oblíbenou lavičku? Kde chcete probrat, kolik stojí máslo v Lidlu? Sociální rozměr laviček zmizel lusknutím prstu.
A co existence? Inu, tito jedinci se ukázali jako lidé flexibilní. Přesunuli se. Vzdálenost? Cca patnáct metrů, přesně k budově pošty. Tam se opět usadili s lahví v ruce, protože ty dvě lavičky, které jsou tam, nikdo neodmontoval. A lidem s lahví v ruce postačí jakýkoliv mobiliář.
A tak se kruh uzavřel: důchodci přišli o místo setkávání, existence nikoliv. Město vykázalo aktivitu, ale výsledkem je pouze to, že problém posunulo o pár kroků dál. Můžeme tomu říkat „krátká ruka moci“. Přesněji: ruka, která je natolik krátká, že nedosáhne ani na flašku levného rumu či vodky, zato spolehlivě dosáhne na šrouby v lavičkách.
Tahle historka je vlastně docela poučná. Ukazuje, že české samosprávy často řeší symptomy místo příčin. Pokud někdo obtěžuje veřejný prostor alkoholem, přece nedává smysl odstranit předmět, na kterém sedí. To je asi jako kdyby lékař pacientovi s bolestí hlavy odebral polštář, protože na něm zrovna ležel. Přístup možná jednoduchý, ale zcela jistě se tím pacient nevyléčí.
Ale budiž, řekněme si to narovinu. Konfrontace s těmi, kdo pravidelně porušují vyhlášku, je nepopulární, obtížná a vyžaduje pevná záda. Odmontování laviček je jednoduché, bez rizika, a dá se prezentovat jako „čin“. A to je v politice i komunální správě ceněná vlastnost: když nevíme co, hlavně aby to bylo vidět.
Výsledek však občané vidí také – a jejich pohled není lichotivý. Důchodci si šeptají, že radnice zradila jejich každodenní koutek. Okolojdoucí kroutí hlavou nad absurditou řešení. A existence? Ty se smějí, protože mají nové teritorium u pošty a přestěhování je stálo sotva pár kroků.
V konečném důsledku se tedy ukazuje, že na některé jedince je opravdu výkonná moc krátká. Nedokáže je přinutit respektovat vyhlášku, nedokáže jim zabránit, aby pili na veřejnosti. Zato dokáže zkomplikovat život těm, kdo pravidla ctí a chtěli jen kávu na ranním sluníčku. Krásná ukázka toho, jak se právo a spravedlnost v praxi míjejí.
Co bude dál? Možná se odmontují i odpadkové koše, aby do nich někdo neházel plechovky od piva. Možná se zakážou automaty na kávu, aby důchodci neměli motivaci postávat. A možná se jednou zjistí, že skutečné řešení problémů neleží v odšroubovaných lavičkách, ale v odvaze konfrontovat ty, kdo vyhlášky ignorují.
Do té doby budou lavičky v onom městečku jen vzpomínkou. A existencím se nejspíš otevře další příležitost – třeba na dalším rohu, pár metrů od místa, kde radnice hrdě a tvrdě „zasáhla“.
