Článek
Další obyčejné odpoledne, kdy se po práci těšíte, že konečně vyrazíte domů do klidu. Ještě cestou vyzvednout dítě ze školy – respektive z družiny – rutina, kterou zná asi každý rodič. Člověk už to má tak nějak zajeté: ví, kde zpomalit, že ulice je úzká, a že tam platí přednost zprava. Někteří silniční umělci o tom sice nemají ani tušení, a podle toho to občas vypadá, ale to je zase jiný příběh.
Ulice u školy je přesně ten typ místa, kde se řidiči míjejí s respektem a šnečím tempem. Po stranách občas stojí zaparkovaná auta, takže rozhled není ideální. K tomu spousta dětí a občas bohužel i bezohledný dospělý. Jel jsem pomalu, kolem třicítky, a hlavou mi běžely úkoly, kroužky a co bude k večeři – klasický rodičovský multitasking, kdy mozek jede naplno, ale je někde úplně jinde.
Na chodníku po pravé straně jsem zahlédl hlouček tří kluků. Školní věk, odhadem kolem deseti let, batohy, živá debata. Evidentně řešili něco strašně důležitého – pravděpodobně něco mezi Pokémonem a koncem světa. Bral jsem je na vědomí, ale nijak mě neznepokojovali. Byli totiž na chodníku, tedy přesně tam, kde mají být.
To ovšem netrvalo dlouho. Ve chvíli, kdy jsem je míjel, se jeden z nich odrazil od skupinky a skočil rovnou do silnice. Žádné rozhlédnutí, ani náznak úvahy, že po silnici by taky mohlo jet auto. Prostě vyběhl a ocitl se přede mnou.
Je zvláštní, jak se vám v tu chvíli zmenší svět – na metr asfaltu a jeden malý batoh před kapotou. Reflex. Volant doleva. Brzda by už nestačila, to jsem věděl. Auto cuklo, srdce vyletělo někam ke krku a mozek začal chrlit všechny možné scénáře, které nechcete nikdy zažít. Naštěstí jsem ho minul. O chlup. O opravdu hodně tenký chlup. A ještě jsem měl štěstí, že vlevo zrovna nikdo neparkoval. Jinak bych do něj nevyhnutelně vrazil.
Zastavil jsem a zůstal sedět, ruce křečovitě sevřené na volantu. Hlavou mi běželo všechno možné – od „tohle mohl být průšvih“ až po sbírku slov, která použijete kupříkladu tehdy, když jdete poprvé na návštěvu rodičů své partnerky a ucpete jim záchod.
Chvilku jsem se rozmýšlel. Pak jsem stáhl okénko a směrem k té trojici ze mě vyletělo: „A nějakej ještě debilnější nápad, než skočit někomu přímo pod auto, byste tam neměli?“
Kluci ztuhli a ten konkrétní hrdina zbledl tak, že by mohl dělat reklamu na vápno. Bylo vidět, že jim to došlo — ne ve stylu „jsme v průšvihu“, ale spíš „tyjo, tohle fakt mohlo bolet“. Omluvili se, upřímně. Takovým tím tichým dětským hlasem, z něhož bylo jasné, že tentokrát to nebyla jen blbost, ale regulérní hazard.
Nakonec jsem nad tím mávnul rukou. Hlavní bylo, že se tentokrát nikomu nic nestalo a snad se z toho kluci poučí. Rozjel jsem se a říkal si, že tohle je přesně ten moment, kdy si člověk večer doma řekne: „Dneska mohlo být všechno úplně jinak.“
Dítě jsem vyzvedl a proběhlo klasické „jak bylo ve škole“, „co jste měli k obědu“ a „co to máš zase na té bundě za flek“. Vyrazili jsme domů a cesta nás vedla jinou ulicí. Stejně úzkou, jednosměrnou, s chodníkem na jedné a ploty na druhé straně.
A ejhle, koho nám osud opět přivál do cesty – ten samý kluk, který před chvílí otestoval moje reflexy a nervovou soustavu. Vedle něj jeden z jeho kamarádů z té skupinky. A s nimi dvě ženy – velmi pravděpodobně jejich matky. Kluci šli ukázkově po chodníku, matky prostředkem silnice. Ne u kraje. Prostě střed vozovky, pohodová procházka jako na kolonádě při karlovarském filmovém festivalu. Dojel jsem je krokem. Čekal jsem, že uhnou, že si všimnou auta za sebou. Byly ale tak zabrány do nepochybně velmi důležité konverzace, že mě vůbec nezaznamenaly.
Nezbývalo mi tedy než zatroubit. Krátce a slušně, ve stylu: „Dobrý den, na této planetě — a dokonce i v této ulici — existují také jiní lidé.“
Jedna z žen se otočila s výrazem někde mezi hlubokou osobní křivdou a dvanáctihlavou saní, které právě někdo před nosem vyfoukl princeznu. Začala cosi divoce gestikulovat, zjevně ve smyslu, že ji obtěžuji při velmi důležité konverzaci tím, že – považte – jedu po silnici v motorovém vozidle.
A tak jsem toho dne podruhé stáhl okénko.
„Madam, to po levé straně od silnice je chodník,“ řekl jsem co nejklidněji. „I když vy ten výskyt v silnici asi máte nějak v rodině, že?“ a významně jsem se podíval na kluka. Ten vytřeštil oči tak, že tím bylo řečeno úplně všechno. Spojení proběhlo.
V monologu jsem nijak nepokračoval. Nemělo to cenu. Nebral jsem zřetel ani na matku, která cosi blekotala. Prostě jsem zavřel okénko, přidal plyn a odjel.
Celou cestu domů jsem ale přemýšlel nad jednou věcí. My, dospělí, strašně rádi dětem říkáme, co mají dělat. Rozhlížej se. Dávej pozor. Nelez do silnice. Přemýšlej. A pak si vezmeme kabelku, telefon, kamarádku a žvaníme uprostřed vozovky, jako by zákony fyziky i dopravní předpisy měly pro rodiče nějakou výjimku. Jenže nemají.
Děti se učí. Ne z přednášek, nýbrž z pozorování. A když je pro ně normální brát silnici tak trochu jako chodník, nemůžeme se pak divit, že jim připadá jako dobrý nápad do ní prostě vběhnout.
Ten den jsem málem srazil cizí dítě.
A jeho matka mi během pár minut nechtěně, ale dokonale ukázala proč.
