Máte volný víkend? Vyrazte do Tábora

Když se řekne Tábor, většině lidí se vybaví husitská historie, Jan Žižka a hradby, které kdysi měly chránit město před nájezdníky. My jsme si ovšem udělali víkendový výlet, který nebyl ani tak historicko-vojenský, jako spíš kulinářsko-turistický. A musím říct, že i když se Tábor tvářil na první pohled přívětivě a romanticky, místy nás čekala studená sprcha – zejména při placení. Ale popořádku.

Do Tábora jsme přijeli v sobotu dopoledne. Hlavní tahák, alespoň pro děti, byl jasný už předem – Muzeum čokolády a marcipánu. Dětské oči se rozzářily hned při pohledu na první figurky v životní velikosti vymodelované z marcipánu. Čokoládové fontány, vitríny s historickými obaly a především vůně, která se linula celou expozicí, dělaly své. Musím uznat, že je to muzeum, které dokáže zaujmout i dospělé. Člověk se tu dozví něco o původu kakaových bobů, o prvních evropských čokoládovnách i o tom, jak se vlastně z kakaových bobů stane tabulka čokolády. Pro děti je navíc připravena možnost zkusit si vyrobit vlastní pralinku – což je sice zážitek, ale zážitek poměrně drahý. Vstupné není zrovna symbolické a když si k tomu připočtete workshop a malý suvenýr z obchůdku, rázem zjistíte, že jen návštěva čokoládového království odčerpala z peněženky tolik, co jinde vydá na celý den cestování.

Po sladké smršti bylo na čase trochu rozhýbat nohy a nadechnout se čerstvého vzduchu. Vyrazili jsme tedy k hradní věži Kotnov, jednomu z nejznámějších symbolů Tábora. Věž je pozůstatkem původního hradu, který tu kdysi stával, a dodnes působí impozantně. Pod věží se také nachází muzeum historie Tábora (nebo spíš historie osídlení území, na němž se dnes Tábor nachází), kde o zajímavosti není nouze.

Výstup na ochoz není nijak dlouhý, ale člověk se u něj trochu zapotí. Dřevěná schodiště jsou poměrně prudká. Odměna za námahu však stojí za to – výhled na celé historické jádro města je dechberoucí. Červené střechy starých domů, kostelní věže a křivolaké uličky tvoří malebnou mozaiku, kterou si člověk hned uloží do paměti i do fotoaparátu. Dole pod věží jsme se na chvíli zastavili a představovali si, jak to tu vypadalo v husitských dobách. S trochou fantazie se dá zapomenout na ruch dnešních turistů a slyšet jen cinkání zbrojí a povely Žižkových bojovníků.

Když jsme pak zamířili do samotného historického centra, uvědomili jsme si, jak moc si Tábor drží svůj ráz. Náměstí je obklopené domy s krásnými renesančními štíty, uličky jsou úzké, vydlážděné a člověk má pocit, že se ocitl o pár století zpátky. Objevili jsme i několik menších obchůdků, které dotvářejí atmosféru.

Brzy došlo také na oběd. Vybrali jsme si jednu restauraci v centru, která na první pohled působila poměrně mile. Jídelní lístek lákal na klasickou českou kuchyni i na několik specialit. Jídlo bylo chutné, porce poctivé, ale zavdalo nám hned dva důvody k hlubokému povzdechu. Ten první přišel, když obsluha evidentně zapomněla na naši objednávku a po půl hodině se horečně dohadovala (jednalo se o dvě slečny), kdo že za to může.

„Co ti tam u toho stolu (pohled směrem k nám), proč ještě nemají jídlo?“ ptala se jedna slečna druhé

„No já nevím, já jsem je objednávala… a do hýždí, já to neodklikla!“ zděsila se druhá u elektronického zařízení, kterým zřejmě odesílala objednávky do kuchyně.

Může se stát, že člověk zapomene. Restaurace sice nebyla nijak zvlášť plná, ale všichni jsme jen lidi. V takovém případě bych ale očekával, že se někdo přijde omluvit (což se nestalo, a hlavně že to nebude řešit pár metrů od vás, jako byste tam vlastně neseděli. Obojí je značně neprofesionální. Nebylo zase tak těžké si všimnout, že je něco v nepořádku, když všichni, kdo přišli po nás, již dávno vesele hodovali. Nakonec jsme čekali přes 45 minut.

Druhý povzdech přišel opět při placení. Člověk by čekal, že ceny v menším městě budou přece jen o něco přívětivější, ale nestalo se tak. Samozřejmě, o cenách jsme věděli předem z jídelního lístku, ale když se to pak sečte v jednu finální částku, vypadá to přece jen zase trochu jinak. Možná je to daň za to, že centrum Tábora je hodně turistické a že sem jezdí návštěvníci z celé republiky i ze zahraničí. Ale přiznám se, že nás to trochu zaskočilo.

Po obědě si nenechali ujít ani Muzeum iluzí, které se v Táboře rovněž nachází. Už při vstupu návštěvníka vtáhne svět optických klamů a interaktivních exponátů – od místností převracejících perspektivu až po obrazy, které ožívají až ve chvíli, kdy si k nim stoupnete pod správným úhlem. Děti se nadšeně nechaly fotit v místnosti vzhůru nohama, dospělí zase zkoušeli, zda je jejich mozek odolný vůči vizuálním trikům. Je to místo, kde se zábava spojuje s trochou vědy a kde se rodinné fotoalbum rozšíří o snímky, které vyvolají úsměv pokaždé, když se k nim vrátíte. Jen i zde platí, že vstupné není z nejnižších, takže iluze se nakonec nevyhnutelně dotknou i obsahu vaší peněženky.

Když jsme pak cestou domů přemýšleli, co si z Tábora odnášíme, byla to směs sladkých vzpomínek na čokoládové figurky, krásných výhledů z věže Kotnov, procházek po historických uličkách, ale i povzdech nad cenami. Není to vyloženě město, kam byste jeli za levnou dovolenou, ale spíš místo, kde člověk dostane hodně zážitků – ovšem za cenu, která někdy překvapí.

Shrnuto a podtrženo: Tábor je krásné historické město, kde se snoubí husitská minulost s moderní turistickou nabídkou. Člověk se tu naučí něco o čokoládě, vyleze na středověkou věž, projde se křivolakými uličkami a nasaje atmosféru, kterou jinde těžko najde a vyzkouší různé vizuální léčky a klamy. Jen je dobré mít na paměti, že i tady, v jihočeském městě, platí pravidlo dnešní doby: zážitky ano, ale zadarmo už není nic.

Ale aspoň jsme potkali živoucí legendu…