Článek
Byl to obyčejný večer. Takový, kdy panelák utichá jako divadlo po představení a světla v oknech zhasínají jedno po druhém, dokud nezůstane jenom tma a ten podivný pocit, že v tom tichu přece jen někdo nebo něco šeptá.
Vracíme se s Hugem z večerního venčení. Hugo je vořech, jak se patří – směs energie, čenichu a osobnosti. Není to žádný gaučák, co by si nechal všechno líbit. Spíš takový psí Sherlock, který by klidně vyslechl i jezevčíka, kdyby měl pocit, že tady něco nehraje.
Stoupáme spolu po schodech do třetího patra. A už když jsme u druhého, Hugo zpomalí. Nastraží uši. Pak se zastaví. Znamení, že něco v luftu není v pořádku.
Na chodbě, kousek od dveří mladé Anežky, stojí Láďa. Souseda s tímhle jménem by člověk čekal jako milovníka zahrádky, ne jako experta na zvukovou špionáž. Ale teď tam stojí, opřený bokem o zárubeň a jedno ucho přilepené na dveře, jako by mu tam někdo sliboval výherní čísla do sportky. Je tak zabraný do… řekněme naslouchání, že nás vůbec neslyší přicházet. Nevyruší ho ani naše kroky, ani Hugo, který vyluzuje zvuky jak malý tank. Nic. Stojí tam, jako by snad byl odjakživa součástí zárubní.
Za dveřmi se ozývá… no, těžko to označit jinak než jako „intenzivní večerní moment intimity“. Jemné zvuky, přerývané dechy a atmosféra, kterou se ani Hugo neodvážil rušit škrábáním. Zkrátka Anežka si užívala večer po svém, což by bylo zcela v pořádku – kdyby se Láďa nerozhodl udělat si divadelní lóži z domovní chodby.
Přišel jsem blíž. Hugo si sedl, přesně tam, kde měl – přímo vedle Láďových bot, které v tu chvíli začaly být neklidné.
„Dobrý večer, Láďo,“ řekl jsem tiše, jen tak mimochodem, jako by to byla náhoda. Ale nebyla.
Trhnul sebou jako člověk, kterého někdo nachytal při osahávání nebaleného pečiva v supermarketu. V očích panika, v puse výmluva, kterou ovšem doposud marně hledal.
„Já jen… slyšel jsem něco… tak jsem chtěl… ehm…“
„Zjistit, jestli Anežka náhodou nepotřebuje pomoc?“ nadhodil jsem.
„No právě! Přesně tak!“ chytl se toho jako tonoucí poslední molekuly kyslíku.
„Zajímavý způsob poskytování pomoci, skutečně,“ neodpustil jsem si malé rýpnutí. „Příště si s sebou vezmi aspoň pytel se smetím, ať to nevypadá tak nápadně,“ dodal jsem jízlivě a se zlomyslným úšklebkem.
Láďa zrudl až po ušní boltce a začal ustupovat, krok za krokem, zatímco Hugo se tvářil jako ten nejpřísnější strážník na stanici městské policie.
„No nic, tak já… raději už půjdu. Dobrou noc!“ a zmizel za rohem tak rychle, jako máslo v akci. I ten Hugo na to nevěřícně koukal.
Odemkl jsem byt, Hugo vběhl dovnitř a s hlubokým povzdechem se složil do pelechu. Já chvíli stál ve dveřích, naslouchal ztichlé chodbě a přemýšlel, jestli bych měl Anežce zítra opatrně naznačit, že má v domě tajného „fanouška“.
Po chvíli jsem si to ale rozmyslel. Některé věci člověk nemusí říkat veřejně a nahlas. Uvidíme, jestli se Láďa z téhle příhody nějak poučil…
