Článek
Aspoň tak to působí, když si člověk přečte poslední várku komentářů ke sporu prezident vs. Macinka. Najednou to totiž nevypadá jako běžná politická rozmíška dvou lidí, kteří si nerozumí, ale jako kombinace ústavního puče, studené války a finále StarDance.
Jeden autor má jasno: Macinka musí skončit. A ideálně i vláda. A když už jsme v tom, možná i by měla rezignovat i Dagmar Honsová, jen pro jistotu. Tón je přibližně na úrovni „kdyby měl Julius Caesar křišťálovou kouli, dopadlo by všechno úplně jinak“. V textu cítíte přesvědčení, že jsme svědky historického zlomu, který se bude jednou učit ve školách pod názvem Krize krátkých textových zpráv.
Další komentář je o něco klidnější, ale jen o něco — jako když vám někdo místo křiku vysvětluje, že loď se sice potápí, ale pojďme si to rozebrat systematicky. Čtenář je vyzván, aby pochopil „hlubší rozměr věci“. Což je v české publicistice signál, že se právě přesouváme z reality do metafyziky. Najednou nejde o konkrétní větu, ale o stav demokracie, ústavní kulturu a budoucnost politického stylu. Jedna SMS tak získává hmotnost menšího asteroidového pole.
Další text naznačuje, že tu nejde jen o domácí spor, ale rovnou o otevírání dveří ruským agentům. V tu chvíli si uvědomíte, že česká politická debata má zvláštní stupnici závažnosti:
- Nesouhlas
- Skandál
- Ohrožení demokracie
- Rusko
Jakmile se dosáhne čtvrtého bodu, je jasné, že už nejsme v rovině analýzy, ale v žánru politického fantasy. Čtenář si skoro začne představovat, jak někde v Moskvě sedí agent v beranici, sleduje české zpravodajství a říká: „Tovarišči, plán vyšel. Poslali jsme jim… textovou zprávu!“
Další komentář si zase vychutnává televizní vystoupení prezidenta jako sportovní přenos. Body, výkon, dominance v přímém přenosu. Politika se mění ve slalom mezi větami, kde nejde o to, co kdo udělá, ale kdo komu „to natřel“. Prezident vyhrál na body, opozice vypěnila, někdo jiný „bral body mlčením“. Je to fascinující — země řeší zahraniční politiku na vysoké úrovni, ale dělá to jazykem okresního přeboru.
A nakonec text, který s vážnou tváří připomíná, že hlavní pravomoc má prezident a kdo to nerespektuje, nemá v politice co dělat. To je hezké, přehledné a hlavně uklidňující — protože česká politika jinak působí jako hra, kde si každý pravidla uzpůsobuje tak, jak se mu to zrovna hodí. Tak ještě že v prezidentovi máme tu jistotu.
Co je na tom všem nejzajímavější? Že samotný obsah sporu se postupně rozpouští. Zůstává emoce, symbol, postoj, tábor. Jedna SMS už dávno není zpráva. Je to plátno, na které si každý promítá svůj film o úpadku politiky, morálce národa a konci civilizace (minimálně té české).
Ve výsledku tu máme klasický český paradox: země, kde se roky nic nestane, ale když se něco stane, je to okamžitě největší věc od roku 1918, 1938 nebo 1989 — podle osobních preferencí autora.
Možná by přitom stačilo připustit, že politika je někdy prostě směs ega, nešikovné komunikace a přehnaných reakcí. Bez dějinných paralel, bez agentů v pozadí a bez nutnosti pokaždé zachraňovat republiku klávesnicí.
Zdá se ovšem, že podobné články stále nacházejí velká stáda ovcí, která souhlasně pokyvují hlavami a občas a občas vykřiknou něco o demokracii. Ale musí to být demokracie s jejich pravidly, jinak za to může Rusko…
