Článek
Bořek stavitel ze mě asi nikdy nebude. Sice jsem schopen si doma provést drobné opravy a instalace (například navrtání děr do zdi pro police), ale existují i práce, na které si raději přizvu odborníka, protože chci, aby daná věc vypadala dobře. Když se doma něco nepovede v potřebné kvalitě, člověk to potom má na talíři, to asi nemusím vysvětlovat. 😊
Za svůj život jsem měl možnost vyzkoušet jíž pěknou řádku řemeslníků a v drtivé většině se jednalo lidi, kteří tomu, čím se živí, také skutečně rozuměli, a dělali to velmi dobře. S takovými je radost spolupracovat. Bohužel, našlo se i pár opačných případů…
Rozhodnutí padlo a bylo nezvratné – je třeba vymalovat obývací pokoj. Ideálně nějakou teplou barvou; uvažoval jsem nad cihlovou nebo karmínovou, nebo klidně i něco světlejšího. A jelikož trávím v obýváku dost času, rozhodl jsem se tuto práci přenechat profesionálovi. Přece jen bych byl rád, kdyby to ve výsledku vypadalo reprezentativně.
Malíře jsem hledat nemusel – dostal jsem kontakt od kamaráda (fakt díky, Tome…), stačilo tedy zavolat a domluvit si schůzku. Pánovi mohlo být 50 let, možná lehce přes, přišel ve smluvený čas a vše se zdálo být v pořádku. Ze vzorníku jsem nakonec vybral barvu, která podle pána „byla rozhodně meruňková“, ačkoliv na to mně přišla dosti tmavá, a následně se domluvil termín realizace. Potud stále vše v pořádku.
Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem člověk, který nemá problém řemeslníka i pohostit. Záleží samozřejmě v prvé řadě na tom, jak dlouho mu práce trvá – káva (kvalitní a z automatického kávovaru, ne rozpustný zločin proti kávě) je skoro samozřejmost, pokud se jedná o delší záležitost, zaplatím tomu člověku i oběd. Nejednou jsem už takto řemeslníky překvapil, sami mi říkali, že je to dnes už spíš výjimka. Ale byli rádi, že „si zas nepojedou na benzínku pro nějakou hnusnou bagetu“. Druhým kritériem pak kromě času je i to, aby ten člověk opravdu pracoval. Pokud vidím, že maká, pak nemám nejmenší problém.
Naši furianti?
Ve smluvený den ráno před domem zastavila dodávka s několika nápisy hlásajícími, že „neexistuje lepší volba pro vaši výmalbu“. No kéž by, aspoň bude rychle a bez zbytečných cavyků hotovo. I tak jsem počítal spíše s tím, že to bude práce na 2 dny – první den se opraví stěny a udělá se bílý nátěr, druhý den pak barevný odstín. Tak to nakonec i bylo, ale to předbíhám.
Z dodávky vylezli dva chlapi – jednomu mohlo být mezí 25 a 30 lety, druhý byl ve věku přes 50 let. Nebyl to ale muž, s nímž jsem celou zakázku domluvil a uzavřel jsem s ním smlouvu o dílo, toto byl jiný člověk. První věc, samozřejmě, cigaretka. Sám jsem nekuřák a cigarety mi vyloženě smrdí, ale když to někdo potřebuje a není to u mě doma, tak prosím. Aspoň ty vajgly by ale chlapci mohli házet do koše, nebyli od něj ani 3 metry. Jenže kdepak, šup s nimi pěkně na chodník.
Následovalo vykládání všelijakého malířského náčiní a propriet – tmel, barva, nějaké ty štětky a špachtle a tak dál. Oba muži byli schopní toho pobrat většinu naráz, a že si to tedy nachystají v bytě. Otevřel jsem jim dveře a oni se hrnuli dovnitř.
„Pánové, u nás se zouvá,“ taktně jsem je upozornil. Nehodlám po nikom čistit šlápoty na koberci. A popravdě mě zarazilo, že si jako první nevzali nějaké krycí fólie na zakrytí podlahy. Ale nejsem malíř, tak tomu třeba nerozumím.
Pánové nahodili kyselé obličeje, ale boty si sundali. Umístili si nářadí do chodby a odebrali se zpátky ven. Čekal jsem u vstupních dveří, domníval jsem se, že přinesou nějaké další věci, ale nebylo tomu tak. Nikdo se nevracel. Pohledem z okna jsem zjistil, že oba opět střídavě kouří a koukají do telefonů. Začalo se ve mně rodit podezření, že asi celá operace neproběhne tak hladce, jak jsem si myslel. Musím však konstatovat, že pánové poté po zbytek dne pracovali poměrně zodpovědně a když kolem páté hodiny odpoledne odcházeli, vše se na zítřek zdálo být připraveno.
Druhý den ovšem přijel starší z obou mužů s tím, že mladšího rozbolely zuby. Holedbal se, že už jde jen o to „dát barvu“, a že to tedy zvládne i sám. Ve své podstatě měl pravdu, ani mně se to nejevilo nijak složitě.
Asi po hodině mě zarazil nepříjemný smrad – neomylně jsem identifikoval cigarety. Pán si vesele vypaloval uprostřed mého obývacího pokoje. Nevím, čím při tom uvažoval, je jasné, že stěny do sebe ten pach natáhnou, nota bene, když jsou částečně mokré. Pána jsem tedy vykázal před dům (ostatně zapálit si u někoho doma a nezeptat se je fakt zhovadilost) a on se tam s nějakými nesrozumitelnými poznámkami odebral. Vrátil se asi za půl hodiny s tím, že se OPĚT nevyzul – to už mě ale ve chvíli, kdy na zemi byly igelity, netrápilo.
Díra nedíra, furt se natírá
Uběhlo několik hodin, blížil se večer. Občas jsem letmo nakoukl do pokoje, ale když jsem viděl, že se práce hýbe, blíže jsem to nezkoumal. Pán v mezičase s povděkem spotřeboval oběd a 3 kávy.
Přišel čas finální kontroly. Práce byla hotova, ovšem na první pohled mi něco nehrálo. Ach tak, pan malíř si neudělal linku. Neměl s sebou pravděpodobně ani malířskou šňůru, ani závaží. Možná se dnes už linka dělá úplně jinak než touto klasickou metodou, nevím. Bohužel však byla její absence na celém díle dost poznat.
„Prosím vás – vy jste si na ten barevný předěl neudělal linku?“ zeptal jsem se pána.
„Pane, já tohle dělám 30 let, to už mám v ruce!“ odpověděl mi řemeslník promptně a sebevědomě, mě ovšem při pohledu na stěnu jímal vztek. Nejen že předěl nebyl rovný, on nebyl ani vodorovný. Navíc bylo na zdi několik menších fleků / „kocourů“. Inu zkrátka krása nesmírná.
„Nezlobte se na mě, ale tohle už od pohledu nemůžebyt správně. Pokud to takhle děláte už 30 let, tak to asi děláte 30 let blbě,“ stál jsem si za svým, protože kdybych chtěl ten pokoj výmalbou vyloženě pokazit, mohl jsem si to udělat sám a daleko levněji.
„Vám říkám, že to mám v ruce,“ nedal se malíř tak snadno.
Přinesl jsem tedy vodováhu a ta jednoznačně ukázala, na čí straně je pravda. Předěl byl opravdu místy zvlněný a ještě šel z kopce. Vzápětí jsem byl nařčen, že moje vodováha je určitě prohnutá, že to lidi neumí uložit. Byl to sice nesmysl a zoufalý pokus utéct od zpackaného díla, ale dobrá tedy. Zašel jsem k sousedovi pro vodováhu s laserem. A rovnou jsem přizval i toho souseda, protože jsem usoudil, že bude lepší mít na celou věc svědka. Naštěstí pracuje na home office. Když viděl „výmalbu“ v mém pokoji, měl co dělat, aby se nerozesmál.
Malíře jsem požádal, aby výmalbu opravil, což ale on odmítl, že „prý není slepej a vidí, že je je vše v pořádku“. Asi tedy vodováha lže. Naopak, pan umělec si pobouřeně sbalil své náčiní a měl se k odjezdu. Já jsem si jeho veledílo nafotil a nijak jsem mu nebránil, naopak, byl jsem rád, že už v bytě nebude na nic sahat. Pokud je to takový matlal, nejspíše by to jen ještě více pokazil.
Asi za týden mi psal šéf pana „malíře“, že ještě nemá zaplacenou zakázku. Odpověděl jsem mu slovy, že je to tak v pořádku, protože já ještě nemám vymalovaný pokoj. Zaslal jsem mu také několik fotografií té křivé hrůzy. Od té doby se neozval.
Výmalbu opravil jiný malíř, který, když to viděl, složil hlavu do dlaní. Ale byl to skutečný profesionál a poradil si s tím.
To, že řemeslník dělá svoji práci 30 let, bohužel nutně neznamená, že ji dělá kvalitně. A takovíto lemplové pak kazí pověst celému oboru.
Jako bonus na mě pak ještě přišel nahněvaný správce domu, že je před vchodem hromada vajglů…
