Článek
Ráno vstanu. Nechce se mi. Je teprve 4:30, ale abych byla na šestou v práci a stihla udělat dětem a mému úžasnému muži snídani, která by byla nutričně vyvážená, holt to zabere nějaký čas. Stejně jako příprava mého zevnějšku, který bohužel stárne. Vrásek přibývá, i když akné se ještě někdy objeví. K tomu všemu však přibývá nežádoucí ochlupení na obličeji. Unavené oči, které na mě hledí ze zrcadla, vědí, že dneska bude jeden z těch dní, kdy se nezastavím. Ale já to zvládnu, tak jako ty předchozí dny, protože jsem žena. Jak jedno africké přísloví říká: žena a osel vydrží vše. I já vydržím.
Než vstoupím do budovy pracoviště, ještě venčím svého věrného přítele, který mě doprovází na každém kroku. Jsem za něj neskonale vděčná, ale uvědomuji si, že s tím němým stvořením trávím více času než se svou rodinou. Není to proto, že bych se dětem a muži nevěnovala; je to proto, že jsem v práci a pes tu může být se mnou. Drbu ho v kožíšku, dívá se na mě svýma věrnýma očima a já vím, že mě má rád – prostě proto, že jsem.
Den mám naplánovaný na minutu. Vím, kdy musím odjíždět, abych mladší dítě včas vyzvedla ze školky a dopravila na kroužek, ze kterého ho ještě za hodinu budu muset vyzvednout. Dívám se do počítače a dopisuju ještě to, co je potřeba. Sakra, měla bych se už zvedat, ale zrovna mám slinu a nápad, jak ještě formulovat další věty a poskytnout pár pádných argumentů. Zatímco píšu, sleduju, jak se na displeji počítače objevuje stále vyšší číslo na hodinách. Ještě pět minut a dokončím myšlenku… Z pěti minut se stane deset a já tajně doufám, že silnice nebudou ucpané, protože pojedu na poslední chvíli. Do toho se hlásí mé fyziologické procesy… musím na záchod.
U dveří na mě už čeká můj věrný nohsled, který je po té „těžké“ osmihodinové dřině ve formě chrápání nadšený, že se konečně něco bude dít. Jenže moje energie klesá… Ráda bych sáhla po zdroji čokolády, jenže jelikož jsem to s jídlem poslední dobou přeháněla – respektive díky stresu a presu, který jsem měla, jsem neřešila, co jím – tak váha si mě začala nějak více „vážit“. Takže myšlenky na čokoládu zaháním a už skoro běžím k autu.
Z rádia začínají hrát písničky na zkrácení mé cesty. Murphyho zákony pracují přesně a o to, co jsem strávila déle v práci, jsem bohužel strávila i v zácpě. Všichni se chtějí dostat domů.
Ve školce mě vítá rozradostněné dítko, které má energii za dva čerty, a já poslouchám jeho dětské švitoření. Jak bych byla ráda, kdyby zůstalo navždy dítětem a nemělo starosti dospělých… ale to nejde. Popoháním dítko, to však mé starosti, že na kroužek přijedeme pozdě, nebere v potaz – vždyť jsme to vždycky nějak stihli. Začínám být vyčerpaná, ale snažím se stále pozitivně motivovat dítko k výkonu.
Po patnácti minutách od předchozího parkování parkuji u domu, kde necháváme vozidlo, a sbíháme do budovy, kde za tři minuty začíná kroužek. Dítko se převleče a přesně v celou se řadí mezi ostatní děti – a je šťastné. Já jsem urvaná.
V hlavě mi běží, kde jít vyvenčit hafana, ale do kopce se mi nechce. Jsem strašně bolavá z celodenního sezení a všech těch přesunů. Ráda bych šla po rovince, ale nikde není. Svěsím hlavu a jdu do lesa. Celý okruh trvá cca 45 minut, pokud půjdu tímto šnečím tempem.
Bojuji sama se sebou – a tu vidím spadlý strom. Sednu si na něj a poslouchám zvuky kolem sebe: ptáky ve větvích a šum listů. Vytahuji telefon a chci si číst, trochu vypnout, ale písmenka mi běhají před očima – těma očima, které celé dopoledne koukaly do displeje počítače. A tak zavírám oči a jen poslouchám zvuky kolem sebe.
Sama sebe se ptám: opravdu jsem takový život chtěla? Jen se za něčím honit? V hlavě mi běží myšlenky, poslouchám je, mluvím si sama se sebou. Mezitím si pes sedne k mým nohám, protože ví, že se nikam nejde, a dělá mi tichou společnost.
Soustředím se na svůj dech, na sebe sama, a najednou ze mě padá únava. Konečně jsem za celý den tím, kým jsem chtěla být: obyčejným člověkem v lese, který je součástí přírody. Jako kdyby větřík lehce ze mě odvál únavu. Jen krátká chvilka stačila na to, abych zase nalezla sama sebe a ztracenou energii. Podívám se ke svým nohám a podrbu hafana v jeho kožichu. On na mě funí svým teplým dechem a já vím, že je vše v pořádku. Únava ze mě spadla.
Taková malá chvilka stačila. Stačilo jen chvíli vnímat, co vlastně chci, poslechnout se a chvíli si odpočinout. Mám ještě třicet minut, než budu vyzvedávat ratolest. Vím, že to stihnu, protože se už nebudu ploužit, ale půjdu svižně – protože chci.
Nadechuji se a vnímám kyslík, jenž proudí mým tělem. Po cestě ještě uvažuji, kdy mě v životě takové malé chvilky ovlivnily, a vzpomínám na jednu, která obrátila můj život vzhůru nohama.
Bude to už dvacet let – dvacet dlouhých let – kdy mi umřel kamarád. Za tu dobu jsem ušla veliký kus cesty. A i u něj tehdy stačila jen malá chvilka a místo života zde na zemi žije už jen život v našich vzpomínkách.
Nic nenasvědčovalo tomu, že ten den, kdy ráno vstával, vstal naposledy v životě. Že už nikdy nebude moci sledovat slunce, dýchat nebo prostě jen tak být.
Po cestě lesem brečím. Vypouštím ven své emoce a čistím si své nitro. Vzpomínám na něj, vybavuji si jeho úsměv, některé jeho poznámky. Jsem ráda, že mi do života vstoupil, i když jej posléze opustil a zanechal v mém nitru hlubokou ránu, jež se nikdy zcela nezacelila.
A tak i vy si vzpomeňte, že někdy stačí jen malá chvilka – a všechno může být jinak.
Poznámka: Jedná se o článek hostujícího autora, zveřejněný se souhlasem a bez redakčních zásahů.
