Článek
Ráno jsem vylezl před barák jen s pytlem odpadků, v teplácích a s tím typickým pocitem, že to bude rychlovka. Pár kroků, kontejner, zpátky domů, kafe, pracovní režim. Jenže už první pohled z chodby ven mě upozornil, že svět má jiné plány. Ve vzduchu byl zvláštní chlad a chodník odrážel světlo způsobem, který člověku nedává dobrý pocit. A protože jsem v noci sledoval zápas NHL, došlo mi to hned — tohle není mokrý asfalt, tohle je led. Ten nejhorší typ ledu, který tě dokáže rozhodit ještě dřív, než se stačíš rozkoukat.
Udělal jsem krok, pak druhý. Ve zlomku sekundy jsem se ocitl v poloze, která se těžko popisuje a ještě hůř zachraňuje. Nohy jely kamsi dopředu, tělo dozadu a pytel s odpadky vyletěl z ruky tak rychle, že by to ocenil i Babe Ruth v éře své největší slávy. Málem jsem si dal na budku, bez přehánění. Zachytil jsem se příhodně umístěné dopravní značky a v tu chvíli jsem byl opravdu vděčný, že jsem ten pytel aspoň poctivě zavázal — jinak bych sbíral obsah v okruhu deseti metrů a při mém štěstí by mě u toho ještě někdo natočil.
Najednou jsem pochopil, proč se v ranních zprávách mluvilo o tom, že „ledovka komplikuje dopravu“. Komplikace? To bylo přátelské slovíčko. Ten chodník pode mnou se totiž přes noc změnil v dokonale uhlazenou ledovou plochu, přesně takovou, jakou nechává za sebou rolba, když opustí hokejovou arénu.
Zvedám se, sbírám pytel s odpadky a teprve teď si začínám všímat, co se kolem vlastně děje. Nejsem jediný, kdo dnes ráno poznává, že příroda má někdy pekelný smysl pro humor. Naproti domu se paní s nákupní taškou snaží udělat opatrný krok, jenže obě – ona i taška – se po tom ledovém povrchu sunou dál, než by chtěla. O pár metrů vedle balancuje pán u auta, ruce zvednuté spíš na udržení rovnováhy než na kapitulaci, a vypadá to, že se snaží vyhnout jak pádu, tak zaparkovaným vozidlům.
Auta před domem hrabala a marně se snažila posunout požadovaným směrem. Řidiči točili volantem doprava, jenže kola jela úplně opačně, protože fyzika má v zimě sklony předvádět se víc, než by kdo stál o její demonstraci. Když se někomu konečně podařilo rozjet, držel raději rychlost vytrénovaného hlemýždě, jen aby v případě potřeby dokázal zastavit. A o pokusu vyjet do mírného kopečka nemohla být řeč — působilo to spíš jako scénka z grotesky než jako běžná ranní doprava.
Na druhý pokus jsem konečně odhodil pytel s odpadky a vrátil se do tepla domova. Byl pracovní den, zapnul jsem počítač a během chvíle se to na mě začalo sypat. „Desítky nehod napříč republikou.“ „Počasí komplikuje dopravu.“ „Záchranáři mají extrémní počet výjezdů, nejčastěji ke zlomeninám.“ Nepřekvapilo mě to. Když jsem před chvílí viděl tu souvislou ledovou vrstvu na silnici, bylo mi jasné, že něco takového prostě musí přijít.
Co mě ale přece jen překvapilo, byla ta hysterie kolem. Každou chvíli mi na mobilu pípne notifikace, že se blíží extrémní počasí, a že bych měl být maximálně ostražitý. Několik z nich jsem rozklikl a dozvěděl jsem se, že má být — považte — klidně i minus pět stupňů. Jasně, v Rovníkové Guineji by to byl určitý extrém, ale v mírném podnebném pásu severní polokoule je to v lednu snad ještě pořád normální, ne? Nebo jsme se dostali do fáze, kdy má být celý rok konstantně dvacet stupňů, polojasno a ideálně bez jakéhokoli náznaku nepohodlí?
V kontrastu s všeobecnou hysterií je poněkud úsměvný naopak zdánlivý klid silničářů, kteří se sněhem a ledem obvykle nenechají rozhodit (natož pak obtěžovat). Pravidelně, každý rok, jsou v zimě povětrnostními podmínkami zaskočeni. Alespoň má jedna nejmenovaná televize v zimě také jiné reportáže, než ty, kde vlekaři před nasednutím do přerostlého SUV naříkají, jaká to letos zase bude bídná sezóna…
Abych jen nehanil, letos jsem silničáře na cestách viděl, sekali trávu u krajnice.
Jsme strašně zvyklí na to, že svět funguje. Že veřejná doprava jezdí, že auto zastaví ve chvíli, kdy brzdíš, a že chodník unese tvoji váhu, aniž by tě okamžitě poslal k zemi. A pak stačí tenká vrstva ledu, která ti bez varování ukáže, kdo je tu skutečný šéf — ne stát, ne technologické vychytávky ani moderní životní styl. Neustále si něco zakazujeme, vydáváme nová nařízení a tváříme se, že máme věci pod kontrolou, jenže na přírodu tyhle lidské kejkle jednoduše neplatí.
A stačí jedna noc s mrznoucím deštěm, aby nám to ukázala.
