Článek
Dnes odpoledne – a teď, když to píšu, je už pátek večer – jsem při návratu z práce skrze okno svého vlaku pozoroval scénu. Zpočátku se jevila jako drobná nepříjemnost, ale brzy se proměnila v tichou tragikomedii o bezmoci a trpělivosti. Na brněnském hlavním nádraží, mezi elektronickými hlášeními, hlukem projíždějících vlaků a pokřikováním skupinky opilců, se odehrával výmluvný příběh.
Na vedlejším nástupišti stál motorový vlak, jenž měl zanedlouho odjíždět. K jeho dveřím právě přijel muž na invalidním vozíku. Působil klidně, zřejmě byl zvyklý na to, že cestování vlakem pro něj nikdy není úplně jednoduché. Dva drážní zaměstnanci si s ním vyměnili několik vět a pustili se do obsluhy plošiny určené pro nástup vozíčkářů. Konstrukce se pomalu spustila dolů z vagonu a muž na ni začal najíždět — z nejasného důvodu pozpátku, nikoliv čelem. Po chvilce manévrování se mu podařilo zaujmout bezpečnou pozici.
Vše tedy bylo připraveno a plošina se začala zvedat. Ovšem tam, kam měla už nedojela – s cuknutím se zastavila asi třicet centimetrů nad zemí. Proběhlo několik dalších pokusů dostat muže do vlaku, ale plošina pokaždé popojela jen o pár centimetrů nahoru či dolů – a konec. Muž na vozíku zůstával na místě, uvězněn v prostoru a čase: příliš vysoko, aby mohl sjet zpět, a příliš nízko, aby mohl nastoupit. Kolem něj zatím nastala horečná debata.
Z mojí pozice nebylo slyšet, co ti lidé říkali, ale pohled mluvil sám za sebe. Jeden zřízenec odběhl pro kolegu, druhý mával na průvodčí, třetí zkoumal tlačítka, která ovládala plošinu, důležitě si u toho mnul plnovous – další se drbal na hlavě a poslední bezradně přešlapoval na místě, jako by pod sebou měl neviditelný sud se zelím. Postupně se kolem vozíčkáře vystřídalo nejméně pět lidí. Každý z nich zkusil něco udělat a každý doufal, že právě jeho pokus uspěje. Ale plošina vždy jen neposedně poskočila o pár centimetrů – a zase se zastavila.
Zpoždění narůstalo a cestující ve vlaku začínali být zvědaví, proč vlak stále stojí ve stanici. Z oken se vykláněli lidé; někteří nad tím, co se u plošiny dělo, kroutili hlavou. Čas plynul a groteskní bezmoc začínala získávat rysy smutného divadla. Muž na vozíku stále čekal, trpělivě a tiše, zatímco kolem něj probíhala živá debata o tom, co bude dál. Takové nerudovské „kam s ním“.
V mezičase se z mého vlaku zvedl i náš strojvedoucí. Situaci viděl z kabiny stejně dobře jako my ostatní a po chvíli zamířil k sousední soupravě. Zřejmě chtěl přispět radou nebo pomoci, pokud by to bylo v jeho silách. Pozoroval jsem, jak se s kolegy chvíli dohadují, gestikulují směrem k plošině, na sebe navzájem i k jinému vlaku. Nakonec jen bezmocně pokrčili rameny. Když se náš strojvedoucí vrátil, vysvětloval v kabině situaci svému kolegovi, který tam byl s ním. Jelikož jsme jeli RegioPanterem, a já seděl skutečně hned za kabinou strojvedoucího, dozvěděl jsem se mimo jiné, že „ten krám je rozbitej“ a že „pán využije další spoj, který pojede stejným směrem“. Řekl to klidně, bez ironie, spíš s unaveným smířením člověka, který podobné věty říká častěji, než by chtěl.
Nakonec se plošinu podařilo – snad s pomocí černé magie – dostat zpět dolů. Muž se otočil, možná poděkoval za snahu, a s tichou důstojností odjížděl na ten „další spoj“. Vlak, do kterého chtěl nastoupit, odjel bez něj. Muž zmizel mezi dalšími cestujícími.
Z nádražních reproduktorů se opět ozval známý hlas – nic mimořádného, jen další hlášení o zpoždění. Život na kolejích pokračoval, jako by se nic nestalo. Ale v tom krátkém okamžiku se zrcadlilo cosi zvláště smutného – svět předpisů, příkazů a zákazů, který se však zastaví ve chvíli, kdy některý z jeho prvků přestane fungovat.
Na papíře je vše správně: vozidla jsou vybavena plošinami, personál proškolený, cestující se zdravotním postižením vítaní. V realitě však rozhoduje jeden kus železa, kapka oleje, trochu štěstí – a často i lidská trpělivost. Ten muž se nerozčiloval, neprotestoval. Jen tiše přijal fakt, že nyní nepojede. A možná právě v tom byla ta největší síla celé scény – v jeho tichém smíření se s tím, co by se mu nemělo dít.
My jsme pak odjeli také. A on? Tak snad někdy příště – v jiném vlaku, třeba i na jiném nádraží – bude ten samý muž sedět ve voze u okna s úsměvem a dívat se, jak se krajina za sklem pomalu rozjíždí. Protože i cesta, která dnes skončila poruchou, může příště dojít až do cíle. Chce to jen neztratit víru.
