Článek
Jsou dny, kdy člověk nechce řešit oběd. Pohled do stejně lednice připomíná scénu z hororového filmu; nějaký zbytek kečupu, dvě vejce, omšelá bulva celeru, která asi pamatuje ještě Marii Terezii. A jogurt. Ten je tam vždycky, jen pokaždé jiný. A tak se člověk rozhodne, že si ten život zas jednou zpříjemní. Odmění se. Dneska to bude bez vaření – dnes bude pizza.
Beru do ruky telefon, otevírám známou aplikaci, a jsem zahlcen nabídkou, která by dokázala nasytit i vesnici v nouzi. Vybafne na mě několik kupónů, které stejně nemohu využít, protože nehodlám objednávat za 600, budu jíst sám. Vybírám si pečlivě, ostatně jde o moje trávení, že? Nakonec vyhrává nedaleká pizzerie, kterou kdysi někdo pochválil jen tak mezi řečí. Možná to byl opilec v restauraci. Možná to byl sám majitel, čert ví.
Moje volba padne na pizzu se šunkou, cibulí, kukuřicí a slaninou. Nic přehnaného; v jednoduchosti je síla a u pizzy to platí dvojnásob. Okraj „bez ničeho“ (což zní jako nesmysl). K tomu dovoz až domů ke dveřím. Cena? Skromných 289 korun, z čehož nějakých 70 korun činí dovážka. Poměrně drahé 2 kilometry, za tu cenu by možná zvládla přijet i lokomotiva. Není to málo, ale říkám si – když už hřeším, tak ať to stojí za to. Klikám, potvrzuji, platím. V ten moment se cítím jako někdo, kdo se umí o sebe postarat. Moderní, soběstačný jedinec, který si zaslouží trochu luxusu.
Zatímco čekám, představuji si tu krásu: křupavé těsto, správně opečená cibulka, vůně, která zaplní místnost a donutí sousedy přemýšlet o smyslu života nad jejich rohlíky se salámem. Hlad roste a s ním i očekávání.
Po necelé hodině zazvoní zvonek. Přichází mladík, jenž mi s pokerovým výrazem předává krabici. Rutinní pohyb – jako by mi podával klíč od toalety. Poděkuji, pokynu mu a těším se, jak se do toho pustím.
Vejdu do kuchyně, krabici kladu na stůl, slavnostně otevírám víko a…
No.
Bohužel jsem evidentně byl jediný, kdo pokynul. Pizza tak neučinila. To, co vidím, rozhodně není to, co jsem si představoval. Místo kulaté, pečlivě upečené pizzy mě vítá něco, co připomíná výjev po zápasu rugby. Nebo možná po klání v paintballu. A nebo možná obojí.
Pizza je zdeformovaná. Nemyslím tím lehce posunutá, nebo tak něco. Připomíná spíše čtverec, v jehož jednom rohu lze s úsilím vypozorovat, že se asi někdo pokoušel o zaoblení. Ingredience z neznámého důvodu odcestovaly k jedné straně tohoto dekadentního útvaru. Krabice je zevnitř mastná jak po stranách, tak i na víku. Ze samotného víka pak visí cibule a kukuřice, což na už tak umaštěné krabici působí velice nevábně. Musím říct, že přivézt něco takového zákazníkovi za téměř 300 korun chce svým způsobem „mít koule“.
I přes výše uvedené se ale odhodlávám tento vrchol kulinářského umu ochutnat, protože mám hlad. Nutno podotknout, že chuť není oproti vzhledu tak strašidelná; nenadchne, ale ani neurazí. Stačilo by tedy zlepšit prezentaci pokrmu a nebylo by to tak zlé.
Přemýšlím, co se té nebohé pizze mohlo přihodit. Nabízí se několik scénářů:
- Pizza kurýrovi spadla z motorky a on ji prostě jen zvedl a dovezl.
- Kurýr pizzu použil jako suspenzor, když ke mně jel.
- Pizzu přede mnou někdo neznámý ochutnal, naznal že si objedná jinde, a pokusil se to zamaskovat opětovným rozprostřením ingrediencí.
Ačkoliv tajně doufám, že ani jeden z výše uvedených scénářů neodpovídá skutečnosti (zejména doufám, že se nestala věc č. 2), nacházím na pizze i jedno pozitivum. Třeba jsem měl právě možnost vyzkoušet zbrusu novou variantu: „pizza deziluze.“ Chvíli mám chuť do restaurace zavolat s dotazem: „Prosím vás pěkně, můžete mi sdělit, kde berete tyto recepty?“ Nakonec tak ale nečiním. Prostě si jen příště dovoz neobjednám.
Ve výsledku mě vytrestala moje vlastní lenost. Těšil jsem se na voňavý a lahodný pokrm a namísto toho tu sedím s pozoruhodným útvarem z těsta, na kterém se zřejmě vyřádil nějaký kuchař – samouk, jehož vztah k italské kuchyni je čistě teoretický. Možná by mu měl někdo vysvětlit, že těsto na pizzu se hází do vzduchu, nikoliv strká do automatické pračky.
Nakonec přece jen vezmu zavděk tím jogurtem, u nějž alespoň vím, co mohu čekat. Nezklame. Až se příště budu chtít odměnit, nejspíš si dám jen toast. A udělám si jej doma, abych ušetřil za ten dovoz.
Každopádně jestli tahle pizza byla opravdu „čerstvá a připravená s láskou“ jak jsem se dočetl v aplikaci, pak je mi dosti líto toho člověka, kterého daný kuchař/pizzař miluje…
Člověku se hned začnou sbíhat sliny, že?
