Článek
O zdražování se v Česku mluví denně. Stačí se podívat na účtenku z běžného nákupu a máte jasno. Už dávno nejde jen o luxusní dovolenou nebo nové auto. Dražší je i to, bez čeho se prostě neobejdeme – potraviny. Klasická trojice máslo, vejce, olej se stala skoro symboly drahoty, ale není to jen o nich. Nedávno jsem si koupil obyčejný bochník chleba. Cena? 65 korun. Před dvěma lety ten samý stál 45 korun. To je nárůst o 44 %. A to je prosím pěkně „obyčejný“ chleba; u těch, které si můžete koupit u různých stánků, honosících se názvem „řemeslný“, je cena často i dvojnásobná.
Člověk by čekal, že se v chlebu musí skrývat zlatý prach, nebo že jej pekař osobně označil svým podpisem. Ale ne – pořád stejný chléb, jen o polovinu dražší během cca dvou let. A tak vyvstává otázka: co stojí za tímto raketovým růstem ceny?
Oficiální vysvětlení bývá jednoduché: dražší vstupy, dražší energie, dražší doprava. Tuhle mantru slyšíme v televizi, čteme v novinách a obchodníci ji opakují jako kouzelnou formulku. Jenže ona má jednu slabinu – když se podíváme na skutečná čísla, logika se vytrácí.
Nedávno jsem o tom mluvil se známým, zemědělcem. Pěstuje obilí a prodává ho na výkup. A jeho slova byla víc než výmluvná:
„Představ si,“ říká mi, „že jsem měl problém prodat pšenici za 3500 korun za tunu. Přitom ještě předloni jsem ji prodával za 5000 a všichni se kvůli ní mohli přetrhnout. Dneska se na tebe každej vykašle a pak ještě posloucháš v televizi, že zemědělci jsou viníci drahých potravin. To jsou kecy!!“
Tak jsem se na ta čísla podíval i sám. Pšenice? V listopadu 2023 kolem 5000 Kč za tunu, dnes 3500 Kč. Pokles o 42 %.
Energie? Elektřina před rokem 2,84 Kč/kWh, dnes 2,43 Kč. Pokles o 14 %.
Nafta? Před rokem 38,60 Kč/litr, dnes okolo 33 korun. Pokles o 16 %.
Tedy – základní surovina levnější, energie levnější, doprava levnější. Výsledný produkt? Dražší skoro o polovinu. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby mu to celé nějak neštimovalo.
A teď přichází na řadu obchodníci. Zřejmě právě oni jsou tím místem, kde se obyčejný bochník proměňuje v luxusní zboží. Ano, rádi se tváří, že oni za nic nemohou. Na regále vyvěsí cedulku „Akce“ a vedle ní cenu, která je vlastně jen o korunu nižší než minulý týden (nebo dokonce stejná). S velkou pompou vám oznámí, že vše je „čerstvě upečeno“ a že „podporují lokální dodavatele“. Ale při pohledu na účtenku vám asi dojde, koho podporujete vy.
Samozřejmě, obchodníci mají své náklady – provoz prodejen, mzdy zaměstnanců, energie. Nikdo netvrdí, že je to zadarmo. Jenže těžko se vysvětluje, proč se levnější pšenice, levnější energie a levnější nafta ve výsledku projeví zdražením chleba. A výrazném.
Celý paradox pak působí, jako by obchodní řetězce našly recept na ekonomické perpetuum mobile: čím levnější vstupy, tím dražší výstup. Na venek se to zakryje barevnými letáky a marketingovými hesly, uvnitř se to přeloží do vyšší marže. Spotřebitel přece musí jíst, a tak samozřejmě zaplatí.
Tak kde tedy peníze mizí? Zemědělec je nevidí, ten je rád, že prodá za nižší cenu oproti minulým letům. Pekař má energie i mouku levnější, a přesto si nemůže dovolit zlevnit. Dopravce tankuje levněji, ale hádám, že so účtuje stále stejně, nebo i víc. Ale opravdu výrazný článek, kde se rozdíl zhmotní, je mezi regálem a pokladnou.
A tak stojíme v supermarketu, v ruce držíme bochník, který je úplně stejný jako ten před dvěma lety – jen cena narostla tak, že se nám to právem nepozdává. A my přemýšlíme, jak se nám podařilo dostat do situace, kdy klesající ceny surovin a energií znamenají rostoucí ceny na účtence.
Možná by se na to jednou měli obchodníci zeptat sami sebe. Ale dokud si zákazník ten chleba kupuje, není důvod cokoli měnit. Proč by také měli? Vždyť paradox dnešní doby funguje dokonale: levnější vstupy, dražší produkt. Spotřebitel zaplatí, a ještě mu u pokladny popřejí „hezký den“.
