Článek
Každý z nás zažije v životě zažívá různé chvíle. Na některé nikdy nezapomene, i když by leckdy chtěl. Někdo si pamatuje první rande, první den v práci, narození dítěte, jiný zas trapas na firemním večírku. I já mám samozřejmě několik takových okamžiků pevně vrytých do paměti.
Zezačátku toho dne se vlastně nestalo nic podezřelého; po ranním budíčku jsem se vydal na cestu do práce, v pořádku jsem ji překonal, a dokonce jsem byl v kanceláři o něco dřív. Ten den se mi to hodilo, protože emaily v pracovním inboxu se množily rychleji, než králíci zjara a bylo třeba jim v tom zamezit. Po svém příchodu jsem si tedy sedl ke stolu a začal z batohu vytahovat notebook. Jenže ejhle - spolu s laptopem se na světlo světa dostaly také černé zmuchlané trenky. Byly sice čisté, jenže samozřejmě už nebyly úhledně složené, takže to těžko někomu vysvětlíte…
Ano, čtete správně. Trenky. Na stole v kanceláři působily patřičně nepatřičně, skoro jako by se mi vysmívaly. Zřejmě zůstaly v batohu po víkendové cestě, prostě jsem je zapomněl vybalit.
V kanceláři se rozhostilo úplné ticho. Takové to zvláštní ticho, kdy víte, že se všichni uvažují nad tím, co se to právě stalo, a každý se snaží nezačít se smát jako první. Jenže nevydrželo to dlouho; zaznělo posměšné odfrknutí a postupně přecházelo do všeobecného smíchu. Pak kdosi prohodil větu, která mě bude provázet zřejmě ještě dlouho:
„Hele, pan Trencle dorazil.“
Od té chvíle se věci rozběhly samy. Firemní chat našeho týmu se zaplnil různými memy a vtípky, dokonce vznikla anketa, kde lidé tipovali, zda se jednalo o čisté spodní prádlo, nebo nikoliv. Vyhrála druhá možnost (ale pravda to není, skutečně byly nepoužité!) V každém případě je ovšem potřeba si přiznat, že událost se probrala z mnoha úhlů pohledu a kolegové mají veliký smysl pro detail.
Ze začátku jsem tak nějak doufal, že to přejde, že se toto mírné faux pas odebere do říše zapomnění, nebo že jej prostě přebije kvantum práce, které se na nás tou dobou valilo. Ale nestalo se tak, ukázalo se, že kolektiv jen tak lehce nezapomíná. Událost se stala součástí kancelářského folklóru, někteří jedinci dokonce přišli s návrhem, že bych si mohl založit vlastní merch.
Přiznávám, že první den jsem byl trochu v rozpacích. Ale pak jsem si řekl – proč si z toho neudělat legraci? Vždyť nejde o nic zásadního a člověk by se asi měl umět zasmát i sám sobě. Každý se někdy ocitne v trapné situaci (a tohle byl poměrně kvalitní trapas, zejména před dámskou částí osazenstva kanceláře. Důležité je, jak člověk zareaguje, a tak jsem přistoupil na hru. Zasmál se s ostatními a přestal řešit, jestli se o tom bude mluvit ještě za týden nebo za měsíc. Mimochodem – už je to nějaká doba pořád se o tom (i když méně) mluví.
Dnes už se mi historka vybaví spíš s úsměvem. Zpětně vlastně oceňuju, že mě kolegové vzali do kancelářského panteonu trochu originálním způsobem. Někdo se do něj holt dostane pracovním výkonem, jiný zas anketou o čistotě trenýrek.
Drobná poučení, která jsem si z incidentu odnesl:
1. Kontroluj, co máš v batohu. Ideálně předtím, než ho otevřeš před jinými lidmi.
2. Když se stane trapas, je lepší se zasmát. Získáš tím respekt a vyhneš se nekonečnému vysvětlování.
3. Humor někdy sbližuje více než teambuilding. Od této události se bavím i s kolegy, kteří se předtím drželi dále.
Když se to vezme kolem a kolem, jsem vlastně za celou událost rád. Pravda, stal jsem se na nějakou dobu terčem vtípků a jízlivých poznámek, ale vesměs to bylo myšleno přátelsky a nepřekračovalo to onu pomyslnou mez, kdy to přestane být vtipné a začne to spíše mrzet.
Osobně doufám, že budu nyní mít od podobných trapasů na nějakou dobu pokoj, pokusím se raději zajistit si popularitu jinak.
