Článek
Do Louvru jsem se těšil. Ač nejsem vyloženě znalcem výtvarného umění, umím ocenit atmosféru – to ticho, lehké šumění kroků, šepot v několika jazycích, a hlavně tu všudypřítomnou důstojnost. Věděl jsem, že chci vidět alespoň Monu Lisu, Apollónovu galerii a pokud možno najít toaletu dřív, než se krásná kulturní pouť změní v o něco méně krásnou biologickou výzvu A právě tak začíná můj příběh.
Po asi hodině obdivování všech obrovských pláten, jejichž význam jsem si v hlavě interpretoval většinou jako „potyčka s andělem“ nebo „svatá žena se zářící hlavou“, jsem ucítil, že si v obdivování všech těch uměleckých skvostů budu muset vyhradit technologickou přestávku. Nepůjdu do detailů – jsme přece v Louvru – ale byla to situace, která by člověku zabránila i vychutnat si Michelangelova Davida, kdyby z ničeho nic začal mávat rukou vaším směrem.
Vytáhl jsem tedy mapu. Louvre má mapu tak složitou, že si vedle ní připadá i plán tokijského metra jako omalovánky. Úzké chodby, křídla, čísla sálů, to vše se spojilo v kaleidoskop tvarů a symbolů, v němž jsem se zoufale snažil vyčíst, kde se nachází objekt mého zájmu, tedy „toilettes“. Zahloubaný do papírového labyrintu jsem postupoval kterousi z těch dlouhých chodeb dál a dál, napůl krokem, napůl plížením, jako bych luštil šifru mistra Leonarda, když vtom… bum.
Něco mi podrazilo nohy. Tělo nebylo schopné poslouchat hlavu a vydalo se neřízeným pádem vpřed. Zřítil jsem se přes nízkou zídku, nenápadně číhající uprostřed chodby – nejprve jsem ji považoval za jakýsi dekorativní kámen, možná pozůstatek původního paláce. Když se mi však po chvíli přestalo jiskřit před očima, poznal jsem, že jde jen o nějakou estetickou záludnost francouzské architektury. Alespoň tedy ta zídka vypadala moderně, a ne jako historický artefakt.
Pád byl důstojný – měl dynamiku, eleganci a hlavně zvuk. Asi jako když mlynář Petr Máchal házel pytle s moukou dolů z vozu. Když jsem konečně dopadl plus mínus na všechny čtyři, ozval se charakteristický tupý úder smíšený s žuchnutím. Vůkol se na okamžik rozhostily hluboké ticho šok. Slyšeli byste upadnout zrnko písku.
Pak nastal moment, který si budu pamatovat navždy: kolektivní smích. Nebyl zlý ani výsměšný – spíš ten typ smíchu, který se ozve, když někdo upadne ve filmu o Mr. Beanovi, nebo když Charlie Chaplin počtvrté neúmyslně trefí malířskou štětkou do obličeje toho chlápka, který ho původně přišel zmlátit. Můj doprovod si počínal naprosto stejně – smál se, až se za břicho popadal. Nevím, možná bych se v tu chvíli smál taky, ale loket a koleno mě celkem dost bolely.
V tu chvíli se ovšem v evidentně dobře se bavícím davu objevil také jeden malý hrdina. Drobný asijský muž, s foťákem na krku a obrovským soucitem v očích ke mně přistoupil, natáhl ruku a s úsilím, které by stačilo k posunu automobilu, se mě pokoušel zvednout. Bohužel, jeho váha byla zhruba polovinou té mojí – a i přes jeho snahu jsme společně vytvořili spíše jakousi pantomimu pádu a vstávání. Konečně jsem se však s přidáním vlastního úsilí postavil na nohy.
Kromě naraženého lokte, naraženého kolene a ztráty veškeré důstojnosti se mi naštěstí nic nestalo. Hlavou mi běžely myšlenky typu: „Tak, a zítra bude Le Figaro psát, že ‚Nešikovný český turista v Louvre zničil historickou zeď nevyčíslitelné hodnoty…‘“, k čemuž jsem ještě doufal, že se nedostaví někdo ze zaměstnanců muzea, aby mě vyvedl. Naštěstí ani na jednu z těch věcí nakonec nedošlo.
Když jsme později vystoupali na vrchol Eiffelovy věže (o tom zase příště), došlo mi něco naprosto zásadního. Celý Louvre, Eiffelovka… jsou o tom, dívat se kolem. A nejen tyhle památky. Je o tom celý život. Dnešní doba nás nutí hledět do displejů, map, návodů, brožur – místo toho, abychom se rozhlíželi. Možná kdybych zvedl hlavu, uviděl bych včas tu zídku. Možná bych zahlédl ještě další věci – výrazy ve tvářích kolemjdoucích, něčí úsměv, krásu prostoru.
Takže moje ponaučení z Louvru nezní: „Dávejte pozor, kam jdete,“ i když i to je velice praktická rada. Zní takto: Zvedněte hlavu. Ne kvůli zídkám, ale hlavně kvůli životu.
Protože jinak se můžete velice snadno při pádu rozbít o zem – a stát se exponátem výstavy dříve, než vůbec stihnete dojít k Moně Lise.
