Hlavní obsah
Příběhy

Pád do propadliště dějin - faux pas v Louvru

Foto: Deryck / openAI

Jsou chvíle, kdy se člověk v životě cítí jako světoběžník. Třeba při návštěvě Louvru. Vstoupíte do chrámu umění, proplouváte sál za sálem, kolem vás Da Vinci, Delacroix, Michelangelo, když vtom…

Článek

Do Louvru jsem se těšil. Ač nejsem vyloženě znalcem výtvarného umění, umím ocenit atmosféru – to ticho, lehké šumění kroků, šepot v několika jazycích, a hlavně tu všudypřítomnou důstojnost. Věděl jsem, že chci vidět alespoň Monu Lisu, Apollónovu galerii a pokud možno najít toaletu dřív, než se krásná kulturní pouť změní v o něco méně krásnou biologickou výzvu A právě tak začíná můj příběh.

Po asi hodině obdivování všech obrovských pláten, jejichž význam jsem si v hlavě interpretoval většinou jako „potyčka s andělem“ nebo „svatá žena se zářící hlavou“, jsem ucítil, že si v obdivování všech těch uměleckých skvostů budu muset vyhradit technologickou přestávku. Nepůjdu do detailů – jsme přece v Louvru – ale byla to situace, která by člověku zabránila i vychutnat si Michelangelova Davida, kdyby z ničeho nic začal mávat rukou vaším směrem.

Vytáhl jsem tedy mapu. Louvre má mapu tak složitou, že si vedle ní připadá i plán tokijského metra jako omalovánky. Úzké chodby, křídla, čísla sálů, to vše se spojilo v kaleidoskop tvarů a symbolů, v němž jsem se zoufale snažil vyčíst, kde se nachází objekt mého zájmu, tedy „toilettes“. Zahloubaný do papírového labyrintu jsem postupoval kterousi z těch dlouhých chodeb dál a dál, napůl krokem, napůl plížením, jako bych luštil šifru mistra Leonarda, když vtom… bum.

Něco mi podrazilo nohy. Tělo nebylo schopné poslouchat hlavu a vydalo se neřízeným pádem vpřed. Zřítil jsem se přes nízkou zídku, nenápadně číhající uprostřed chodby – nejprve jsem ji považoval za jakýsi dekorativní kámen, možná pozůstatek původního paláce. Když se mi však po chvíli přestalo jiskřit před očima, poznal jsem, že jde jen o nějakou estetickou záludnost francouzské architektury. Alespoň tedy ta zídka vypadala moderně, a ne jako historický artefakt.

Pád byl důstojný – měl dynamiku, eleganci a hlavně zvuk. Asi jako když mlynář Petr Máchal házel pytle s moukou dolů z vozu. Když jsem konečně dopadl plus mínus na všechny čtyři, ozval se charakteristický tupý úder smíšený s žuchnutím. Vůkol se na okamžik rozhostily hluboké ticho šok. Slyšeli byste upadnout zrnko písku.

Pak nastal moment, který si budu pamatovat navždy: kolektivní smích. Nebyl zlý ani výsměšný – spíš ten typ smíchu, který se ozve, když někdo upadne ve filmu o Mr. Beanovi, nebo když Charlie Chaplin počtvrté neúmyslně trefí malířskou štětkou do obličeje toho chlápka, který ho původně přišel zmlátit. Můj doprovod si počínal naprosto stejně – smál se, až se za břicho popadal. Nevím, možná bych se v tu chvíli smál taky, ale loket a koleno mě celkem dost bolely.

V tu chvíli se ovšem v evidentně dobře se bavícím davu objevil také jeden malý hrdina. Drobný asijský muž, s foťákem na krku a obrovským soucitem v očích ke mně přistoupil, natáhl ruku a s úsilím, které by stačilo k posunu automobilu, se mě pokoušel zvednout. Bohužel, jeho váha byla zhruba polovinou té mojí – a i přes jeho snahu jsme společně vytvořili spíše jakousi pantomimu pádu a vstávání. Konečně jsem se však s přidáním vlastního úsilí postavil na nohy.

Kromě naraženého lokte, naraženého kolene a ztráty veškeré důstojnosti se mi naštěstí nic nestalo. Hlavou mi běžely myšlenky typu: „Tak, a zítra bude Le Figaro psát, že ‚Nešikovný český turista v Louvre zničil historickou zeď nevyčíslitelné hodnoty…‘“, k čemuž jsem ještě doufal, že se nedostaví někdo ze zaměstnanců muzea, aby mě vyvedl. Naštěstí ani na jednu z těch věcí nakonec nedošlo.

Když jsme později vystoupali na vrchol Eiffelovy věže (o tom zase příště), došlo mi něco naprosto zásadního. Celý Louvre, Eiffelovka… jsou o tom, dívat se kolem. A nejen tyhle památky. Je o tom celý život. Dnešní doba nás nutí hledět do displejů, map, návodů, brožur – místo toho, abychom se rozhlíželi. Možná kdybych zvedl hlavu, uviděl bych včas tu zídku. Možná bych zahlédl ještě další věci – výrazy ve tvářích kolemjdoucích, něčí úsměv, krásu prostoru.

Takže moje ponaučení z Louvru nezní: „Dávejte pozor, kam jdete,“ i když i to je velice praktická rada. Zní takto: Zvedněte hlavu. Ne kvůli zídkám, ale hlavně kvůli životu.

Protože jinak se můžete velice snadno při pádu rozbít o zem – a stát se exponátem výstavy dříve, než vůbec stihnete dojít k Moně Lise.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz