Článek
Češi. Jsme národ piva, houbařů a… pejskařů. Když u nás nemáš psa, jsi divný. Když máš psa, jsi normální (nebo taky divný, když ho vozíš v kočárku a podobně). A když máš psa, co si myslí, že je pán vesmíru, jsi jeden z nás.
Psi jsou všude – v parcích, na sídlištích, u řeky, na Instagramu… A bohužel, s tím souvisí také jejich všudypřítomné produkty, nebo chcete-li vizitky, které nezodpovědní páníčci „zapomínají“ uklidit. Ano, ty slavné nášlapné miny, které čekají na každého, kdo nedává pozor.
Jsem milovnice zvířat a taky hrdá majitelka jednoho čtyřnohého drama-kinga. Náš voříšek má výraz jako anděl, ale duši rošťáka. Rozumí všemu – tedy alespoň když chce. Když nechce, dělá, že je hluchý, slepý, případně momentálně mentálně mrtvý. A já pak říkám: „Na procházku vyrazila celá rodina – máma, táta, děti, i pes blbec.“ Ano, občas se ten náš gaučák chová jak největší blbec, ale je to svým způsobem roztomilé.
Tak třeba když se rozhodne, že se „navoní“. Ne, opravdu se nejedná o aplikaci voňavého šamponu z drogerie. Náš pes vyžaduje vždy jen to nejlepší, co mu příroda nabízí – třeba rozkládající se rybu na břehu řeky. V ten moment, kdy se v té nechutnosti náležitě vyválí, je spokojen a dalo by se dokonce říci, že je na to pyšný. My z toho samozřejmě máme poněkud menší radost. Naštěstí (a mimo jiné i proto) nespí v posteli. I když – přiznejme si – že už přežít s ním večer v jedné místnosti je někdy náročnější než bydlet s tchyní. A to je co říct.
Ale láska všechno překoná. Časem přestaneme být ostražití, pes najde další „Bleu chanel“ a příběh se opakuje..
Nicméně i tak máme své psy rádi, jen nás někdy stojí spoustu peněz. Často zbytečně, jak vypráví následující krátká příhoda. Moje kolegyně se nedávno vrátila z dovolené, já jsem si jí posteskla, že mě pětiminutová návštěva veterináře stála 500 Kč. Pes totiž ve hře vběhl do myšího ječmenu a pořídil si tam do ucha osinu. Byla hluboko, takže jsem s tím museli vyhledat odbornou pomoc. Myslela jsem si, že vyhrávám soutěž o nejdražší zbytečný psí zážitek měsíce. Ovšem to byl omyl.
Kolegyně si totiž nedávno pořídila výstavního psa velkého plemene. Krásný, noblesní kus, kterému chybí už jen kravata a doutník. Dbá na jeho výživu, cvičení, „duševní pohodu“. Když v tom jednoho dne – v sobotu – pes začne kňučet, tváří se, že umírá a shání faráře. Tvrdé břicho, výraz utrpení, oči plné posledního sbohem. Vyděšená páníčka letí na veterinu. Rentgen. Stres. Pot.
Po celém tom martyriu si nešťastná majitelka vyslechla zdrcují a fatální diagnózu: pes měl zaražené prdy. Ano, přátelé. Za 3 000 Kč i s víkendovým příplatkem si její pes poctivě a majestátně uprdnul. Ovšem nechal si to samozřejmě až na doma… Nakonec tak nezbylo, než si nasadit plynovou masku a otevřít okna…
A tehdy jsme se shodly; naši psi jsou totiž jako děti. Ne, vlastně hůř. Jsou jako chlapi. Když jim něco je, potřebují pozornost, péči… a ideálně k tomu udělají dramatickou scénu. Protože co kdyby to bylo náhodou smrtelné?
Ale co – stejně je milujeme. I když smrdí. I když kňučí. I když si myslí, že každá vycházka je módní přehlídka, kde hlavní doplněk je mrtvá ryba, případně alespoň nějaký ten chutný odpadek…
(článek zpracován dle vyprávění mojí manželky, identifikuji se jako muž)