Článek
Návštěva vánočních trhů v Praze má člověku evokovat hřejivý pocit, že svět ještě drží pohromadě. A i když je „tam venku“ všechno trochu chaotické, tady na Staromáku by stačilo nadechnout se vůně koření, zaposlouchat se do koled a nechat se unést vánočním duchem. Jenže letos se ten duch asi někde zdržel, unavil, nebo si rovnou napsal „áčko“. A tak jsem po pár minutách pochopil, že nestojím v romantickém adventním světě, ale spíš na ploše, kde se potkává turistické očekávání, tvrdá ekonomická realita a pražský folklor v jeho nejupřímnější podobě.
Už samotný vstup na trhy mě přivítal neomylným signálem: cenami. Ocitl jsem se zjevně ve světě, kde „svařák“ spadá do kategorie luxusního zboží, které bych si měl pořizovat s renomovaným someliérem. Nečekám, že si tady něco koupím za dvacku, ale když kelímek stojí víc než oběd v lepší kantýně, člověk by doufal aspoň v něco, co nenaruší jeho lidskou důstojnost.
Na varování svého pražského doprovodu jsem se nakonec na ten nápoj nalákat nenechal — prý bych se jako Moravák cítil výrazem „víno“ mírně mystifikován. Místní svařák měl totiž podle jeho zkušenosti chutnat jako směs výplachu z popelníku, zbytků vína z předvčerejška a koření, které pamatuje ještě Rakousko-Uhersko. Nechtěl jsem tomu úplně věřit… ale výraz mého doprovodu v sobě nesl něco, co jsem raději nechtěl podcenit.
Po obhlídce stánků jsem si uvědomil další věc — nabídka je sice bohatá, ale kvalitativně to na mě místy, nevím proč, působilo jako takové ty kulinářské pořady, které běží v osm večer v televizi. Některé stánky si vyloženě říkaly o označení „konzumace na vlastní nebezpečí“. Tady jsem zahlédl trdelník, jehož struktura vypadala, jako kdyby jen těsně unikl kremaci. Jinde nabízeli „domácí klobásu“ barvy, která přinejmenším budila podezření.
Ovšem pozor. Tady to nebyl trdelník a klobása, ale „chimney cake“ a „sausage“. Vážně? Jaký má smysl psát to anglicky, když pak vidíte několik lidí, jak to — k radosti níže uvedených návštěvníků — skoro nedotčené házejí do koše, protože se to jednoduše nedá jíst?
Když jsme o kousek dál konečně narazili i na stánek s něčím jiným než s jídlem, bohužel to vypadalo jako cetky z kteréhokoliv obyčejného obchodu se suvenýry. S tím rozdílem, že levné to tedy rozhodně nebylo…
Abych trhům nekřivdil — atmosféru nevytváří jen produkty, ale i samotní lidé. A právě ti mě letos překvapili možná nejvíc. Mezi stánky se pohybovalo nečekaně mnoho jedinců, jejichž celkový vizuální stav naznačoval, že je jim úplně jedno, jaké svátky se zrovna slaví. Jejich revírem byly stoly, jejich bylo tempo vyloženě rozevláté a jejich protivníky byli konzumenti, kteří se ještě nevzdali svého talíře. Jeden omšelý jedinec si například s naprostou samozřejmostí přisvojil nedopitou limonádu ponechanou na vedlejším stole. Jinde zase skupinka zarostlých mužů hledala „něco k jídlu“, přičemž kritéria na konzistenci ani lokalitu pokrmu nebyla zjevně úplně přísná. Trhy prostě žily — jen možná jinak, než by člověk čekal.
Nemohu opomenout ani pachovou stránku celého zážitku. Adventní trhy obvykle voní po skořici, vanilce, smažených dobrotách a dřevě z dekorací. Zde však některá zákoutí nabízela kombinaci, která mi připomněla spíše brněnské hlavní nádraží po sobotním večeru. Brňáci vědí. A když se ke mně donesla směs alkoholu, mastného papíru a, řekněme, recyklovaného jídla, začal jsem přemýšlet, kde jsem se to vlastně ocitl a co tam dělám.
A pak tu byl ještě strom. Vánoční strom bývá obvykle symbolem celého prostoru — takový tichý, případně světelně blikající garant toho, že to celé má smysl. Letos se ale tvářil… jinak. Nesouměrný, trochu unavený, jako kdyby během přepravy zažil dramatické události, o kterých raději mlčí. Když jsem se díval na jeho siluetu, napadlo mě, že kdyby měl Instagram, popsal by se jako „asymetrický, ale s dobrým srdcem“. Určitá estetická odchylka je samozřejmě v pořádku, vkus je ryze subjektivní věc. Jenže tentokrát to působilo, jako by dekoratéři přidávali ozdoby metodou „ať se to nepřeváží…“.
Z dálky působila tahle jehličnatá dominanta hezky — stejně jako většina věcí na těchto trzích. Zblízka to však bylo složitější a něco uvnitř mi říkalo, že tam prostě být nechci.
Nedalo mi to a zamyslel jsem se. Snažil jsem se přijít na to, co mě na letošních trzích vlastně tak zklamalo. A myslím, že odpověď je poměrně jednoduchá. Nešlo ani tak o ceny nebo o to nešťastné víno. Nešlo o omšelé jedince, kteří se chtěli prostě jen najíst. A nešlo ani o suvenýry a ten strom. Šlo o to, že celkový dojem působil lacině — ne ve smyslu ceny, ale v tom, že se z toho vytratilo kouzlo. Všechno bylo vypulírované, krásně nasvícené, ale pod vrstvou blikajících světýlek se skrývala spíš únava materiálu a jakási tichá rezignace. Přesně takhle je podle mě definován výraz „naleštěná bída“. Pražské adventní trhy letos připomínaly herce, který už patnáctý den hraje stejnou roli a ví, že publikum tleská jen ze setrvačnosti.
Přitom potenciál tam rozhodně je a v minulosti to šlo i lépe. Staroměstské náměstí je nádherné, okolní kulisy se nemusí ani snažit — atmosféru mají samy od sebe. Jen by to chtělo, aby se i samotné trhy prezentovaly něčím víc než jen vidinou rychlého odrbání turistů. Aby člověk neměl obavu, že svařák představuje spíš výzvu pro trávicí trakt než potěšení. A v neposlední řadě, aby jídlo, které se tam podává, nevypadalo jako kdyby bylo určeno pro prasata do žlabu.
Když jsem odcházel, trochu jsem si přál, aby mě cestou aspoň překvapilo něco opravdu hezkého — třeba hudebník, který potichu hraje koledy, nebo stánek, který skutečně nabízí kvalitní lokální výrobek. Něco, co by tomu večeru dalo tečku. Místo toho jsem narazil na další frontu na trdelník a muže, který hladově postával na dohled od stolu, připravený zmocnit se čehokoliv poživatelného.
Nakonec jsem si řekl, že možná nejhezčí moment letošních pražských trhů přišel ve chvíli, kdy jsem z náměstí došel na Revoluční a ucítil vůni své oblíbené pekárny, která má otevřeno po celý rok. A to je vlastně dost výmluvné.
