Článek
Šestipruh, za patřičný poplatek rozšířený a dokončený o dva měsíce dřív, než kdo čekal. Konečně tedy místo dvou pruhů, kde jste se plazili jak v koloně šneků, máte tři pruhy, kde teoreticky můžete jet jak utržení ze řetězu. No jo, ale bohužel – jak už to u nás bývá – třešnička na dortu je v tomto případě křehká jak zmrzlina na rozpáleném chodníku.
Jako každý řidič, který si téměř denně odsedí desítky minut v dopravním pekle kolem Brna, jsem si na začátku myslel, že už to nemůže být horší. Že se snad někdo konečně chytil za nos a doprava přestane být nekonečným řetězem zklamání. Tři pruhy? To už musí stačit! Omyl.
Kolony a nehody se tu poslední týden střídají jak na houpačce. Kamion, který se rozhodl zastavit přímo uprostřed dálnice, způsobil v neděli takovou frontu, že si lidé stihli dvakrát vyměnit playlist v autě. A když už si myslíte, že je to za vámi, přijde další nehoda v protisměru. Dálnice? Vizuálně ano, ale rychlostí provozu spíš areál JZD.
Ale teď vážně: je to všechno o tom, že úsek, který jsme si konečně dovolili rozšířit, navazuje na kusy dálnice, kde stále panuje původní chaos v podobě dvou pruhů. Představte si to jako rychlodráhu, která končí v bahně. Když pojedete třemi pruhy, je to paráda. Ale jakmile přejedete na dva, musíte si zpomalit tak, že i šnek by měl výčitky svědomí.
A víte co? Tohle není žádná novinka. Plán na rozšíření dálničního úseku kolem Brna se táhne už od devadesátých let minulého století. Ano, celá desetiletí, během nichž jsme místo šestipruhů v některých místech mohli sledovat pouze nekonečné diskuse, papírování, byrokratické překážky a nekonečné výběrové řízení na stavební firmy. A zatímco se papíry tiskly a plány schvalovaly, miliony aut si klidně stály, čekaly a ztratily tisíce hodin svého drahocenného času.
Rozšíření samotného úseku mezi 194. a 196. kilometrem, byť je tedy konečně hmatatelné, je jen slabým zlomkem celkového plánu. Ten zahrnuje sedm stavebních částí rozprostřených mezi Kývalkou a Holubicemi, kterými by měla projít dálnice v podobě plných šesti pruhů. Termíny? No, počítejte s tím, že některé části se mají dokončit nejdříve kolem roku 2030 a další jsou na seznamu „až potom, možná někdy“. Když už jste se párkrát rozesmáli při čekání v koloně, můžete si tuhle várku plánů klidně přečíst ještě jednou – začněte klidně od roku 1997.
Na přestavbu klíčové křižovatky D1 a D2, která je prakticky hlavním spojovacím uzlem pro tisíce řidičů, si bude nutné počkat. Zahájit se má letos a přestavba této jediné křižovatky má trvat 643 dny. Ano, čtete správně. Rok a třičtvrtě. Dobrou zprávou snad je, že tato stavba má (na rozdíl od některých jiných) už vyřízena všechna potřebná povolení, podklady, odklady a rozklady. Skutečně, je to dle mého mínění trochu ostuda, že v našem státě nelze tyto stavby v rámci veřejného zájmu tvrdě prosadit a vybudovat. A to si myslím, že pan Mátl na ŘSD odvádí skvělou práci, leckomu jinému už by (nejen) z ekologických aktivistů asi „hráblo“.
A to je právě ten problém. Úsek, který jsme tak hrdě rozšířili, zatím nenavazuje na žádný funkční celek. Je to jako koupit si nejmodernější chytrý telefon a zjistit, že váš mobilní operátor má ve vaší vesnici pokrytí pouze GSM signálem.
Samozřejmě, rozšířený úsek nabízí alespoň pocit, že se něco děje. Je to ale jen optický klam. Zlepšení, které eventuálně přijde, se zatím ztrácí v nepřipraveném a nezmodernizovaném okolí. V dopravní špičce si zde prostě postojíte a je úplně jedno, jestli jedete od Ostravy na Prahu, opačným směrem, nebo jste jen náhodná oběť, která si chtěla zajet do Mountfieldu pro kladivo a srp (mimochodem - ten tam nemají, ptal jsem se).
Není divu, že řidiči, kteří denně tuto trasu absolvují, často volí různé taktiky – někteří zkouší jet brzy ráno, jiní zase pozdě večer. Přesto nikdo nemůže uniknout tomu, co se dá nazvat jednou z největších dopravních frustrací v České republice. Ačkoliv na papíře vše vypadá dobře, v terénu je to jako kdybyste chodili do vyhlášené restaurace a na talíři našli jen list salátu.
A co s tím? Co je řešení? Odpověď je jasná, ale nepříjemná. Dokončit, co bylo započato. Rozšířit i ty úseky, které zatím nejsou ani v přípravné fázi, přestavět křižovatky a odstranit úzká místa. Ale když si uvědomíte, že některé části mají být hotové až za dalších 10 let, uvědomíte si, jak daleko jsme od skutečné změny.
Na závěr si tedy může každý z nás spočítat, co je lepší – pořídit si playlist na dlouhou cestu a trpělivost, nebo stan a deku na dálnici. Protože bez kompletního rozšíření celé trasy je tenhle nový úsek jenom pěknou kulisou, za kterou se skrývá pořád stejná dopravní noční můra.
A ano, milé Ředitelství silnic a dálnic, pokud to čtete – vím, že nemáte lehkou práci. Vím, že se snažíte situaci zlepšit. Ale příště nám prosím podobný pokrok nebalte jako revoluční přelom, když to je jen částečné řešení na půl cesty k opravdové kvalitě. My, co tu stojíme v kolonách, už víme, že čekání a zklamání jsou naší každodenní realitou.
