Článek
Jednoho pondělního rána jsme s rodinou seděli u snídaně a uvažovali jsme nad týdenním nákupem. Znáte to, takový ten větší nákup, kdy sednete do auta, zajedete si do nějakého většího obchodu a nakoupíte si třeba na týden suroviny, ze kterých se posléze pokoušíte vytvořit něco konzumovatelného. Je pravda, že když si člověk třeba obědy a večeře alespoň trochu plánuje, dají se nákupem správných věcí i ušetřit nějaké peníze. Člověk totiž nebere z regálů nazdařbůh věci, které mu pak v lednici stejně zplesniví.
Některé věci se samozřejmě na týden dopředu nenakupují (typicky třeba rohlíky, pokud s nimi od třetího dne nechcete hrát gorodky) a někdy se zase naopak stane, že některá věc chybí a na velký nákup to prostě už nepočká. A tak jsme se i my toho rána dostali v nákupním seznamu k máslu, které ovšem bylo potřeba ještě tentýž den k večeři. No a jelikož na onen „velký nákup“ se mělo jet až druhý den, uvolil jsem se, že máslo obstarám cestou do práce. Jel jsem ten den poměrně brzy, měl jsem na to čas, a v zaměstnání máme chladničku, kde máslo mohlo bezpečně vyčkat až do odpoledne, než skončím v práci.
Osud (nebo možná spíš čert) tomu tak chtěl, že jsem se před sedmou hodinou ranní ocitl u jednoho z brněnských supermarketů, který hlásá, že je správná volba. Do otevírací doby zbývalo nějakých 5-10 minut, ovšem před prodejnou již nervózně postávalo několik zákazníků. Ano, byli převážně dřívějšího roku narození.
Neplánoval jsem nic dramatického, jen si vzít něco malého na svačinu, nebo možná spíš ke kávě do práce, zmocnit se dvou kostek másla, a jít si po svých. Nemám chození po obchodech nijak zvlášť v oblibě a snažím se čas trávit smysluplněji.
Konečně se na hodinách objevil kýžený čas 7:00 a jedna ze zaměstnankyň dané prodejny se objevila u automatických dveří, které se s cvaknutím odemknuly a následně též otevřely čekající frontě. Lidi, to byste nevěřili. I já jsem si musel protřít oči, protože jsem si jednu chvíli nebyl jistý, jestli se skutečně dívám na skupinu dědečků a babiček, kteří si jdou nakoupit, nebo jsem se najednou nějak ocitl na startu závodu formule 1. Pravda, k tomu chyběl zvuk motorů, ovšem ta rychlost, ta tam tedy byla.
Inu což, jen jsem nad tím zakroutil hlavou a šel si pro „to svoje“. Zastavil jsem se u pečiva a poté pokračoval směrem k lednicím, kde by soudný jedinec máslo očekával. A také že tam bylo, ale nebylo samo. V jeho okolí se rozléhal křik, občas zařinčel nákupní vozík. Milé máslo totiž bylo v akci (za nějakých 40 Kč), o čemž jsem ovšem já neměl tušení. Prostě jen mám prodejnu blízko pracoviště…
Ve zkratce - šlo samozřejmě o to, kdo byl u másla první, kdo se jej jako první zmocnil, a kdo jej komu jako první odcizil z vozíku. Důchodci rozzuření do běla se častovali výrazy nejhrubšího zrna, že jsem se až styděl, mávali na sebe holemi, vyhrožovali si a přetahovali se o krabice s posledními baleními másla. Zřejmě jej (jako obvykle) bylo v akci jen pár kusů, a ty se rychle vyprodaly. Mezi tím vším pobíhala prodavačka a marně vyzývala všechny zúčastněné ke klidu. Namísto toho začal dav různými čakany ohrožovat i ji, a pak také mě, když jsem se snažil projít a zjistit, jestli tam pro mě přece jen alespoň nějaké máslo nezbylo. Nezbylo. Navíc, nevím proč, jsem si během své pouti na místo činu připadal jako v Pánovi Prstenů ("you shall not pass"). Nebylo příjemné se těmi rozzuřenými lidmi a svištícími holemi prodírat. Kdosi mi i šlápl na nohu.
Zklamaně jsem se tedy jal z místa odcházet, když najednou jakási značně vitální důchodkyně zcela nečekaně sáhla do vozíku jedné ze svých konkurentek a prachsprostě jí nějakou část její máselné kořisti uzmula. A to byl teprve oheň na střeše, protože „okradená“ si to samozřejmě nenechala líbit.
Celkově mi to připomínalo jedno dosti známé video (pozor, obsahuje vulgarismy): Na****ý důchodce a šílenství v libereckém obchodě! Lidé se rvali o zlevněný olej. Nejednalo se tam sice o máslo, ale principy a chování lidí zůstaly i po tolika letech stejné. Mám teď mnohem větší pochopení pro pána, který ve videu říká, že „si šel jen pro rohlíky“. :D
Znáte to přísloví, že když se dva perou, třetí se směje? Asi to občas funguje, protože ve chvíli, kdy se obě „dámy“ o mléčný produkt přetahovaly, se situace trochu vymkla kontrole, krabice (nebyla plná, to by ji asi neunesly) s máslem se roztrhla, a několik kostek vypadlo na zem, přímo mně pod nohy. Nemám ve zvyku se takových potyček účastnit, ale když už tam to máslo leželo, a nebylo v tu chvíli vlastně ničí, tak jsem si jej prostě vzal. Obě dámy byly stejně nadále zaneprázdněny vzájemným urážením se a ty dvě kostky, které jsem si vzal, jim určitě ve výsledku nechyběly. Stejně by je doma daly do mrazáku.
Nakonec jsem tak cíle své výpravy dosáhl, i když bych si klidně to nechutné divadlo okolo odpustil. Od postarších lidí bych očekával spíše vzájemný respekt a jakousi noblesu.
A osobně netuším, nač si někteří kupují takovou zásobu másla, když jej sami mají na hlavě…
