Článek
Kouř. Ranní, odpolední, večerní – někdy i noční. Ne z komína, ani z grilu, ale z tenkého žlutohnědého nesmyslu, který si soused ze spodního patra chodil s oblibou zapalovat přímo pod naše okna.
Bydlíme v prvním patře. Realitní makléř to kdysi prodával jako klid a soukromí – v praxi to ale znamená, že všechno, co se děje pod námi, okamžitě pronikne i k nám. A náš soused Franta (říkejme mu tak, i když se jmenuje jinak) si z místa pod okny udělal své osobní kuřácké lázně. Denně, pravidelně, s přesností ranního budíku a vůní, která spolehlivě pronikla do všech našich záclon.
Ráno člověk otevře okno v kuchyni, těší se na čerstvý vzduch, kávu a klid – místo toho ale dostane plnou dávku dehtu. Franta si prostě pěstoval svůj ranní obřad. V pantoflích, v županu, s výrazem naprosté spokojenosti. Zapálil si, vyfoukl první oblak a s blaženým úsměvem sledoval kouř, který se líně rozlézal po fasádě. Samozřejmě jsme ho poprosili, jestli by třeba nemohl chodit kouřit někam kousek dál. Přikývl a řekl: „Jasně, chápu.“ Dva dny pak byl klid – a třetí den stál zase na svém místě, s tím svým klidem, jako by se vůbec nic nestalo.
Zpočátku jsme se snažili být tolerantní. Proběhlo několik domluv, zavírali jsme okno. Nepomohlo nic. V létě jsme navíc měli v bytě vedro, protože jsme okna prostě nemohli otevřít. V zimě jsme souseda viděli skrz záclonu, jak se zabalil do bundy a s potěšením si bafal, jako by mu mráz ještě přidával na chuti. A když mu někdo řekl, že kvůli němu smrdí celý vchod, odpověděl s ledovým klidem: „Ale veřejném prostranství si můžu dělat, co chci…“
Tahle věta byla poslední kapka. Ten betonový pruh pod oknem rozhodně žádné „veřejné prostranství“ nebyl – spíš úzký chodník mezi trávníkem a zdí domu. Nikdo jiný tam nechodil, hlavní uliční chodník vedl o kus dál. Jen Franta se tam chodil nadýchat svobody. A my s ním – nedobrovolně. Bylo jen otázkou času, kdy to někdo zastaví.
Potom nastalo jedno sobotní ráno. Přišel jsem do kuchyně a otevřel jsem okno, protože večer předtím jsme si k večeři ohřívali párky a na lince zůstal kastrol s vodou. Normálně by ji někdo vylil, ale tehdy se na to – Bůh ví proč – zapomnělo. Ráno už byl na hladině ten typický šedý povlak s mastnotou, který se líně vznáší a při každém pohnutí rozpadá na olejové duhové mapy. A samozřejmě taková voda zrovna dvakrát nevoní. V tu chvíli - bylo 7:42 - se pod okny ozvalo známé cvaknutí zapalovače a zrodila se příležitost…
Nenápadně jsem vykouknul z okna, abych mohl zaměřit cíl. Franta stál dole, v poklidu si bafal a díval se směrem k protějšímu domu, kde zrovna jedna z mladých sousedek vynášela odpadky. Vrátil jsem se ke sporáku pro kastrol a o vteřinu později už jeho obsah letěl vzduchem vstříc milému Františkovi. Zasáhl část hlavy, župan a snad i samotný zdroj všeho zla – cigaretu. Něco se také rozstříklo po chodníku, který se v tu chvíli stal dějištěm malé sousedské revoluce.
Franta se lekl a zůstal stát, jako by vedle něj udeřil blesk. Pak si přičichl k rukávu, ohrnul nos a celou situaci okomentoval anatomicky-místopisným termínem, následovaným slovy: „…co to sakra je?“ Pak odešel – pomalu, s výrazem člověka, který byl právě připraven o veškerou důstojnost. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Steva Stiflera a jeho incident s domnělým šampaňským – jeden film z mých mladých let. Možná tu scénku taky znáte (obsahuje vulgarismy): https://youtu.be/H6Oe0L1k9a0?si=my_73MMqX_D5-yB7
Od té chvíle se pod našimi okny už nikdy nekouřilo. Ani jednou. Zda pochopil, že by se něco podobného mohlo opakovat, nebo ho prostě přešla chuť, to dodnes nevíme. Ale výsledek byl dokonalý.
Samozřejmě, dostavily se i výčitky. Ne velké, spíš takové ty drobné, které člověka napadnou u ranní kávy – jestli to nebylo o chlup přes čáru. Možná bylo. Ale co jiného dělat, když slušnost nefunguje a když prosby, domluvy i úsměvy skončí v oblaku kouře.
Celá tahle epizoda mě přiměla k zamyšlení, jak křehké dokážou být sousedské vztahy. Každý chce svůj klid, ale málokdo si uvědomí, že ten jeho končí tam, kde začíná klid druhého. Kuřák má právo kouřit, my máme právo dýchat – a obě tyto svobody se někde musejí potkat. V ideálním světě by se to dalo vyřešit domluvou. Jenže v tom našem, českém, se často domluva rovná marnosti. Když řekneš „prosím“, druhý slyší „můžeš“. A když řekneš „dost“, slyší „zkus to ještě jednou“.
Ano, byl to primitivní čin. Ale někdy prostě musíš bránit svůj prostor, i když to není podle příručky společenského chování. Bylo to trochu pubertální, trochu zoufalé, ale poprvé po dvou letech jsme mohli otevřít okno a nadechnout se bez cigaretového zápachu. A to za pár deci mastné vody z kastrolu rozhodně stálo.
Pokud by někdo v našem příběhu hledal morální ponaučení, žádné není. Je to jen připomenutí, že i trpěliví lidé mají své meze. A že když selže slušnost, pomůže prostá, poctivá fyzika. Voda totiž padá dolů. A může při tom být mastná a smrdět…
Sepsáno na základě vyprávění kolegy z práce.
