Článek
Příběh Filipa Chytila a jeho neúčasti na zimních olympijských hrách v Miláně se zpočátku tvářil až nudně normálně. Žádná aféra, žádné zákulisní machinace, žádný osobní konflikt. Prostě zdraví. Chytil v sezoně dlouhé týdny nehrál, řešil následky otřesů mozku a jeho návrat na led byl v daném okamžiku spíš otázkou „jestli“ než „kdy“. Ano, je veden jako hráč Vancouver Canucks, ale mezi „je na soupisce pro NHL“ a „je připravený na olympijský turnaj“ je v hokeji sakra velký rozdíl. Reprezentace tu situaci vyhodnotila pragmaticky: hráč bez zápasového tempa, s nejistou prognózou, prostě v tu chvíli mimo hru. V profesionálním sportu nic neobvyklého; zranění a nerozehraní hráči prostě na velké turnaje nejezdí. Tečka. Tedy aspoň by měla být.
Jenže pak se ozval sám Chytil a bylo jasné, že tentokrát nejde o sval, hlavu ani rehabilitaci. Jde o komunikaci. Nebo přesněji řečeno o její absenci. Chytil veřejně prohlásil, že mu nikdo z realizačního týmu nezavolal, aby mu osobně vysvětlil, proč s ním na olympiádě nepočítají. Vše se řešilo přes agenta a trenér údajně řekl do médií věci, které podle něj nebyly pravdivé a zasáhly i jeho rodinu. Najednou to nebyl zdravotní příběh, ale lidský, zahrnující emoce a možná trochu toho uraženého ega. A to se v Česku čte vždycky lépe než suchá tisková zpráva.
Z pohledu hráče to není těžké pochopit. Ležíš v rekonvalescenci, řešíš návrat, hlava pracuje na plné obrátky a do toho se z médií dozvíš, že na olympiádu nejedeš. Bez hovoru, bez vysvětlení, bez věty „hele, není to nic proti tobě, prostě nemáš minutáž“. V takovém stavu se i zkušený profesionál může cítit odstrčený. A zraněný – tentokrát ne fyzicky, ale lidsky.
Jenže hokej není psychoterapie a reprezentace není rodinná poradna. A tady se dostáváme k druhé straně mince, k pohledu trenéra. Radim Rulík podle toho, co jsem měl možnost číst, komunikoval s Chytilovým agentem, což je ve světě profesionálního sportu zcela běžná praxe. Hráč je zraněný, řeší se zdravotní stav, prognóza, zodpovědnost. Trenér přece není chůva, nevolá hráči proto, aby si povídali o pocitech, ale proto, aby věděl, zda s ním může počítat. A pokud odpověď zní „ne“, jde se dál. Bez emocí, bez dramat.
Tady je dobré si položit jednoduchou otázku: má trenér opravdu povinnost volat každému, kdo na olympiádu nejede? Protože pokud ano, čeká ho poměrně dlouhý telefonní seznam. „Ahoj, nejsi fit, tak nejedeš.“ „Ahoj, nemáš formu, tak nejedeš.“ „Ahoj, jsi patnáctý útočník, tak nejedeš.“ „Ahoj, vlastně vůbec nevím, kdo seš, ale nejedeš.“ A pokud bychom tohle brali jako nový standard, bylo by fér zavolat i mně, abych se necítil odstrčený. Stačí pár krátkých vět, že se se mnou pro tuto vrcholovou sportovní akci nepočítá.
Pointa celé kauzy ale vůbec není v tom, kdo má pravdu. Pointa je v tom, co se s takovou věcí udělá veřejně. Ve chvíli, kdy hráč vystoupí do médií a řekne, že trenér nejen nezavolal, ale navíc ještě veřejně neříkal pravdu, dostává celý příběh jiný rozměr. Když k tomu navíc přidá, že to zasáhlo i jeho rodinu, přestává to být osobní (nebo soukromé) zklamání. Stává se z toho veřejný spor, který už nejde vzít zpátky omluvou ani vysvětlujícím rozhovorem.
Tady se nabízí nepříjemná, ale legitimní otázka: pomohlo by takové vystupování kabině, kdyby Chytil na olympiádu skutečně jel? Týmová chemie je křehká věc a hráč, který je ochoten ventilovat svou nespokojenost rovnou přes média, vysílá signál, že osobní pocit má přednost před týmovým klidem. O pravděpodobném dopadu na kabinu si udělejte názor sami. Navíc je to přesně ten moment, kdy se z příběhu „chyběl telefonát“ stává příběh o tom, kdo kam patří v hierarchii týmu.
Z celé aféry tak nakonec nezůstává otázka, jestli Chytil měl jet. To je dnes už vlastně vedlejší, po tomto představení dost možná nepojede už nikam. Zůstává otázka jiná a důležitější: jak moc má reprezentace přizpůsobovat komunikaci jednotlivci – a kde už to začíná škodit celku? Protože olympiáda není místo pro pitvání a pohřbívání osobních křivd. Je to turnaj, kde se jede na výkon, zdraví a soudržnost. Ten telefon prostě nemůže zazvonit vždycky. Ale o to víc by si člověk měl vážit toho, když se to stane.
