Těsnohlídkův strom v Brně: příběh, který začal jedním zachráněným dítětem

Vánoční strom na brněnském náměstí Svobody dnes bereme jako samozřejmost. Je to první věc, která člověka udeří do očí při adventní procházce městem: vysoký jehličnan, světla, stánky, hudba a pod ním tradiční kasička na dobročinnou sbírku. Málokdo si však uvědomuje, že právě Brno bylo místem, kde se tato česká tradice zrodila. A ještě méně lidí zná dramatický příběh, který stál u jejího vzniku. Tradice, kterou dnes označujeme jako „Těsnohlídkův strom“, má kořeny hluboko v událostech roku 1919 a později v období první republiky. Je to příběh lidského osudu, inspirace, solidarity i složité historie 20. století.

Začátek celého příběhu se odehrál 22. prosince 1919 v zasněženém lese u Bílovic nad Svitavou. Novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, jehož nejznámějším dílem je patrně soubor povídek „Liška Bystrouška“, se tehdy procházel s malířem Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem. V mrazivém podvečeru narazili na cosi, co se nejprve zdálo být jen hromadou hadrů. Když se přiblížili, zjistili, že se v nich choulí dítě – malé batole, které někdo v lese odložil na smrt. Přivolaná pomoc naštěstí dorazila včas. Holčička, jíž soud později dal jméno Liduška, přežila, a dostala se do péče brněnského sirotčince.

Těsnohlídkem tato událost otřásla. Sám měl za sebou těžké životní zkušenosti, mimo jiné tragickou smrt své první ženy. Záchrana dítěte pro něj byla víc než jen epizodou – stala se osobním impulsem. V dalších letech se snažil upozorňovat na osud opuštěných dětí a hledal cestu, jak jim pomoci systematičtěji. Inspiraci našel v zahraničí. Při návštěvě Kodaně viděl, jak tamní obyvatelé staví na veřejném prostranství vánoční strom spojený s charitativní sbírkou. Zvyk měl jednoduchou logiku: vánoční čas je symbol solidarity a dobročinnosti, takže proč jej nevyužít k pomoci těm nejzranitelnějším?

Myšlenku následně přenesl do Brna. Trvalo však několik let, než našla oporu u města i veřejnosti, ale v prosinci 1924 se stala skutečností. V bílovickém lese byl 6. prosince pokácen vysoký smrk a o týden později, 13. prosince 1924, byl slavnostně rozsvícen na náměstí Svobody. Akce dostala jméno „Vánoční strom republiky“ a okamžitě vzbudila pozornost. K náměstí proudily davy, hrála hudba, mluvili zástupci města i dobročinných spolků. Pod stromem stála kasička, určená pro sbírku na podporu opuštěných dětí, a výtěžek prvního ročníku byl na svou dobu ohromující – téměř sedmdesát tisíc korun. To byla suma, která skutečně něco znamenala: přispěla ke vzniku dětského domova Dagmar, otevřeného v roce 1929.

Tradice „stromu republiky“ se rychle šířila dál. Už v roce 1925 ji převzala další města Československa a do konce dvacátých let se jich zapojilo více než šedesát. Vánoční strom se sbírkou se stal symbolem solidarity, ale zároveň i hrdosti na mladou republiku – společného státu, který měl mít péči o slabé jako jednu ze svých hodnot. Těsnohlídek tím dosáhl něčeho mimořádného: jedním nápadem dokázal změnit tvář vánočního času a přesměrovat pozornost od konzumu a ozdob k opravdové pomoci.

Osudy samotného Těsnohlídka však byly složité. Jeho duševní zdraví bylo křehké, zápasil s traumaty a depresemi. V lednu 1928 spáchal sebevraždu. Zemřel dřív, než se mohl dočkat otevření dětského domova, za který celý život bojoval. Jeho jméno se však díky stromu a tradici, již založil, nesmazatelně zapsalo do historie Brna. To, co začalo jako tragický nález dítěte v zimním lese, se proměnilo v celorepublikový symbol lidskosti.

Tradice stromu pokračovala i v následujících letech, i když ne vždy bez překážek. Za protektorátu byla její podoba omezená, stejně jako mnoho dalších veřejných akcí. Po roce 1948 nastoupil komunistický režim, který dobročinné sbírky považoval za přežitek „buržoazní charity“. Idea, že by stát potřeboval veřejné sbírky na děti, se neslučovala s oficiální představou o beztřídní společnosti. Tradice byla omezena nebo úplně zrušena. Na krátké období se znovu objevila během let 1968–1971, kdy sbírky podporovaly například SOS dětské vesničky, ale nástup normalizace je opět ukončil.

Teprve po roce 1989 se strom vrátil v plné síle. Brno obnovilo tradici ve stejném duchu, v jakém vznikla: vánoční strom jako symbol dobra, světla a pomoci. Každý rok stává na náměstí Svobody vysoká jedle nebo smrk, zpravidla z okolních lesů, často symbolicky svezený koňským spřežením. Pod stromem opět stojí kasička, jejíž výtěžek putuje na dětské domovy, sociálně slabé rodiny nebo organizace pečující o ohrožené děti. Konkrétní cílová skupina se rok od roku mění, princip však zůstává stejný jako v roce 1924: Vánoční strom republiky je stromem solidarity.

V roce 2024 si Brno připomnělo sto let od prvního stromu. Připomínkové akce, výstavy i články v tisku znovu oživily příběh Lidušky, Těsnohlídka i bílovického lesa. Pro mnoho lidí to byla první příležitost uvědomit si, že tradice není jen „další ozdobený strom“ mezi stánky s punčem, ale živý odkaz na skutečné lidské osudy.

S postupem času strom získal vlastní identitu. Jméno „Těsnohlídkův strom“ používají média i město, a ačkoli ne každý zná všechny detaily, povědomí o jeho smyslu je silné. Když Brňané házejí mince do kasičky pod stromem, někdy ani nevědí, kdo byl Rudolf Těsnohlídek – ale prakticky všichni vědí, že přispívají na dobrou věc. Strom se stal součástí městské paměti, stejně jako Staré Brno, Špilberk nebo Petrov. Je to symbol, který spojuje minulost s přítomností.

Když se zamyslíme nad tím, proč tato tradice přežila, i když byla několikrát přerušena, odpověď je poměrně prostá: lidé chtějí dělat dobro, zvlášť o Vánocích. Vánoční čas má jedinečné kouzlo v tom, že nám připomíná, že společnost je víc než jen soubor jednotlivců. Tradice Těsnohlíkova stromu nám připomíná, že každý může přispět malým kouskem světla – a že právě z takových světel vznikají ty největší příběhy.

Z dnešního pohledu je vánoční strom na „Svoboďáku“ samozřejmostí, ale stojí za to si připomenout, že jeho příběh je mnohem hlubší než krásné světelné dekorace. Začal v mrazivém lese v Bílovicích nad Svitavou, pokračoval první republikou, přežil válku, padl v době komunismu a znovu vstal po roce 1989. Je to příběh člověka, který chtěl změnit svět aspoň pro pár dětí – a nakonec ovlivnil celou republiku.

Když se tedy letos zastavíte u vánočního stromu na náměstí Svobody, vzpomeňte na Rudolfa Těsnohlídka, na malé dítě zachráněné v zimním lese, na lidi, kteří zpívali koledy pod prvním stromem republiky v roce 1924. A na to, že i drobná mince v kasičce může být pokračováním tradice, která už sto let spojuje vánoční atmosféru s pomocí těm, kteří ji potřebují nejvíc.

Zdroje: