Článek
Jako každý normální člověk chodím i já nakupovat věci běžné potřeby do obchodu - k větším nákupům využiji některý z hypermarketů, pro nahodile chybějící artikly pak volím menší lokální krámek.
A zatímco v „místní sámošce“ většinou není jiná možnost, než si nákup nechat namarkovat živou pokladní (ne, obvykle opravdu není nerudná a není třeba ji poučovat, umravňovat, ani se na ni obořovat), ve velkých marketech často volím možnost navštívit samoobslužné pokladny, v nichž spatřuji nejednu výhodu.
Začal bych tím, že je především potřeba si uvědomit, co člověk do toho obchodu jde nakupovat. Pokud vím, že jsem tam pro nákup surovin na celý týden, tak si prostě vezmu scanner a sám sobě udělám službu tím, že si nákup naskenuji a rovnou ukládám do nákupních tašek. Pokladny Scan&Go (ať už se ten systém jmenuje jakkoliv dle daného obchodu) většinou zejí prázdnotou a odbavení na nich tak netrvá dlouho. Obvykle do dvou minut spokojeně odcházím. Je naprostá hloupost si nabrat z regálů plný vozík a s tímto nákupem pak jít na samoobslužnou pokladnu, pokud nemáte scanner. Jednak strávíte 10 minut markováním, jednak potom dalších 10 opětovným vracením nákupu do vozíku. Nemluvě o tom, že na samoobslužných pokladnách obvykle na tyto větší nákupy není dost prostoru.
Pravda, někdy se stanu obětí kontrolního nákupu, ale obsluha má většinou rozum a vybere hodnotnější položky, aby se na požadovanou kontrolovanou sumu dostala co nejdříve. Takže neodcházím do dvou, ale třeba do tří minut. Tady bych si dovolil podotknout, že kontrolní nákupy jsou vzhledem k vyčůranosti a nepoctivosti některých zákazníků bohužel nutným zlem, kterým trpíme všichni.
Pak jsou ovšem situace, kdy se do většího obchodu člověk dostane náhodně, třeba pro svačinu, nebo prostě člověk jen má obchod cestou domů z práce a chce si koupit něco pro příjemný večer.
Kupuji-li si na svačinu pečivo, pak si musím dobře prohlédnout štítek, který toto pečivo označuje. Není pak nic lehčího, než na samoobslužné pokladně zadat několik prvních písmen z názvu produktu a takto si jej vyhledat. Ale to chce uvažovat, a ne pak nadávat, že „ta blbá pokladna mi tam namarkovala něco jiného“. Pravidlo o tom, že musím vědět, co kupuji, platí všeobecně. Nelze se vymlouvat na to, že u SAMOOBSLUŽNÉ pokladny člověku nikdo neporadí.
A pak jsou tu speciální položky, jako je třeba alkohol, čisticí prostředky, erotické pomůcky… tyto věci sice mají čárkový kód, ale platí u nich věkové omezení pro kupující. Tyto položky musí schválit pracovník daného obchodu, aby se předešlo například prodeji alkoholu nezletilým. Bez zajímavosti zde není, že zatímco v Tescu musí obsluha mezi těmito kiosky zběsile pobíhat a potvrzovat věk na každé pokladně zvlášť, například v Albertu k tomuto slouží jakýsi centrální pult. Ale možná to závisí na velikosti daného obchodu a jeho technické vybavenosti…
Několik slov závěrem…
V každém případě je potřeba vědět, co nakupuji. Zejména v případě položek bez čárkového kódu to ušetří spoustu času a člověk pak nevypadá jako tydýt.
Pokud je nákup objemnější, je třeba myslet na to, že je lepší si vzít scanner, anebo prostě nelézt na samoobslužnou pokladnu. Na několikeré překládání velkého nákupu tam není prostor a pokud už se do toho člověk pustí, jen zdržuje sebe, i všechny ostatní.
A důležitý fakt na závěr - samoobslužné pokladny nehledí na ego a důležitost nakupujícího. Je jim úplně jedno, jestli přišel Petr Fiala koupit si Nutellu, nebo Franta Vosáhlo pro dvě pivka. Fungují pořád stejně. Hlavním problémem, který se (až na výjimečné případy) může vyskytnout, bývá poněkud slabší mentální kapacita zákazníka…
