Článek
Kteréhosi srpnového dne jsem se opět o polední pauze vydal do obchodu, abych si tam pořídil něco malého dobrého na zub. A i tentokrát jsem se vracel zpět obohacen o zážitek, který jsem přinejmenším neočekával. Nebyl však nutně negativní.
Stál jsem zrovna u krabic s banány, neboť jsem si chtěl dva vzít. Zarazil mě však hlas, který se ozval opodál. „Tak tyhle móresy já tady podporovat nebudu!“ vyhrkl dost hlasitě starší muž, když si všiml, že rajčata, na která si brousil zuby, nesou drobný štítek: Země původu – Nizozemsko.
Jeho žena se snažila situaci zlehčit. „Ale Františku, vždyť jsou hezká, pěkně červená, bez chybičky. A navíc ve slevě.“
František ale vypadal, že ho ani výrazná sleva neobměkčí. „Hezká, nehezká, jsou to skleníkový potvory z Holandska! Copak už u nás nikdo neumí vypěstovat rajče? Kdybych neměl špatný záda, měli bysme jich na zahradě plný záhony, sladký, voňavý, až by se rozplývaly na jazyku. A teď mi tady budou cpát tohle?! Dyk (takhle to fakt řekl) je to na palici!“
Paní jen pokrčila rameny. „Františku, dneska už se všechno dováží. Paprika, cibule, česnek… Lidi chtějí mít zeleninu celý rok, ne jen v létě.“
Jasně, dneska si někdo nahoře spočítal, že je lepší nacpat kamiony skleníkových mutantů a vydělat na tom. A my, obyčejní lidi, to máme jen mlčky přejít? To ne! Tohle já podporovat nebudu!“
Starý pán tím patrně nechtěl říct, že se odteď bude živit jen bramborami a kysaným zelím. Spíš v jeho větě zaznívala frustrace z toho, že český zemědělec má proti dovozu minimální šanci. A že zákazník, ať chce nebo ne, se stává rukojmím obchodních řetězců.
Není to vlastně nic nového. Rajče, zdánlivě obyčejná zelenina, se už dávno stalo symbolem. Symbolizuje totiž střet dvou světů: toho, kde je jídlo sezónní, lokální a přirozeně omezené, a toho, kde je jídlo zbožím jako každé jiné – jen se převáží přes půl Evropy.
Františkova manželka se snažila argumentovat praktičností. „Podívej se, kdybys chtěl čekat jen na česká rajčata, tak si na ně vzpomeneš až v červnu. A co do té doby? Nebudeš jíst nic? Sám jsi říkal, že k obědu chceš mít i salát.“
Ale František jen mávl rukou. „Radši si dám okurku, zelí nebo řepu, než bych sponzoroval tyhle skleníkový výplody! Vždyť to ani nevoní jako rajče. No pojď sem, cítíš něco? Já teda ne. Hnusná červená koule bez chuti. Když zavřu oči, ani nepoznám, co to vlastně jím!“
Širší problém
Ať už měl starý pán pravdu nebo ne, jeho rozhořčení zdaleka nebylo jen o rajčatech. V pozadí stála otázka, která trápí víc lidí, než by se zdálo: proč české obchody stále častěji nabízejí ovoce a zeleninu z dovozu, zatímco tuzemská produkce zůstává upozaděna?
Důvodů je celá řada – od logistických řetězců nadnárodních řetězců až po dotační politiku Evropské unie. Holandsko je skleníková velmoc, má špičkové technologie a dokáže pěstovat celoročně, zatímco český zemědělec je závislý na sezóně. Výsledkem je, že kamiony (nejen) s holandskými rajčaty křižují Evropu a zastaví se i v českých supermarketech.
Manželka se už začínala ošívat, protože lidé kolem poslouchali. Situace jí byla viditelně nekomfortní. „Františku, nech toho, všichni na nás koukají. Jestli se ti ta rajčata nelíbí, tak je prostě nekupuj. Ale nemusíš tady křičet.“
On se ale nedal. „A proč bych neměl? Tohle už někdo musí říct nahlas! Jestli budeme jen mlčet, tak se u nás nakonec nevypěstuje ani blbý jabko. Budeme jen vozit a vozit, a pak se všichni divíme, že vesnice pustnou a pole leží ladem.“
„Tak si jeď na trh k farmářům,“ odvětila žena. „Tam máš domácí rajčata, akorát za trojnásobek ceny.“
„To zaplatím rád,“ řekl pevně František. „Protože aspoň vím, že peníze jdou člověku, co to vypěstoval vlastníma rukama. Ne nějakému překupníkovi a řetězci.“
Nakonec tedy rajčata v košíku neskončila. Paní jen povzdechla, sáhla po paprikách – které, nesly štítek „Země původu: Španělsko“ – a manžel se raději stáhl k uzeninám. Přesto jeho věta rezonovala. „Tyhle móresy já podporovat nebudu!“ nebyl jen výkřik „paličatého dědka“. Byl to hlas určité generace, která má pocit, že svět se mění rychleji, než by chtěla.
A není to jen generační problém. V každém z nás občas hlodá otázka: chceme jíst lokální a podpořit vlastní zemědělce, nebo je pro nás důležitější cena a celoroční dostupnost? Často se rozhodujeme až u regálu – a právě tam se z běžného nákupu stává drobný politický akt.
Když manželé vycházeli z obchodu, František si ještě brblal pod vousy: „Rajče má být rajče. A jestli mi ho někdo chce vozit z Holandska, tak ať si je tam nechá.“ Jeho žena už na to nic neřekla. Asi věděla, že druhý den půjde na trh a koupí pár domácích. Protože přes všechny slevy a akce ví, že manželův vzdor není jen o jídle. Je to vzdor proti tomu, aby se člověk stal pouhým kolečkem v soukolí, které si z našich chutí a zvyků dělá obchodní artikl.
A i když rajčata z Holandska dál zaplavují regály, jedna věc je jistá: Františkovo rozhodnutí, že tyhle móresy podporovat nebude, mu nikdo nevezme.
