Článek
Do kraje přišel mráz a spolu s ním se vrátila i volnoběhová mafie. Zatímco se venkovní teplota plíží někam pod mínus pět a na skle auta se objeví první ledová mapa Evropy, část řidičů propadne přesvědčení, že zákony fyziky, slušnosti i platné legislativy mají v zimě povinnou pauzu. A tak nastartují, vystoupí, zabouchnou dveře a v lepším případě alespoň škrábou námrazu ze skel svého vozidla. Ti více otrlí si jdou domů uvařit kávu, zatímco jejich vůz si na sídlišti v pět třicet ráno vrní, kouří a probouzí okolí lépe než otravný budík od Samsungu — brrbrrpatapim-brrbrrpatapim-ballerinacappuccina-tungtungtungsahur.
Celé to obvykle shrnuje jedna věta, kterou lidé v zimních měsících používají téměř jako historicky zakotvené přísloví: „Nechám to chvilku běžet, ať se to rozmrazí.“ Je to věta pohodlná, alibistická a především chybná. Chybná technicky, chybná společensky a – což se často přehlíží – chybná i právně. Český právní řád totiž nezná žádnou výjimku s názvem „je zima a mně se nechce škrábat okno“, ani „je zima a mrznou mi hýždě“. Nic takového neexistuje.
Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je v tomhle ohledu překvapivě přímočarý. Konkrétně § 7 odst. 1 písm. c) říká, že řidič nesmí zbytečně obtěžovat okolí hlukem, kouřem nebo plyny, a ponechat motor vozidla v chodu tam, kde to není nutné – zejména v obydlených oblastech. Neříká „pokud zrovna není 5:30 ráno“. Neříká „pokud chcete probudit souseda“. A už vůbec neříká „pokud je ráno a mrzne“. Říká prostě: nesmí. Tečka. A právě to „zejména v obydlených oblastech“ je klíčové, protože přesně tam se tahle zimní disciplína provozuje nejčastěji – mezi paneláky, pod okny ložnic a vedle chodníků, kudy lidé míří do práce nebo o něco později s dětmi do školy.
Argument, že motor potřebuje čas na zahřátí, patří do stejné vitríny jako kazety do autorádia nebo sytič. Moderní auta se zahřívají jízdou, ne stáním na místě, a dlouhý volnoběh studenému motoru spíš škodí než pomáhá. Jenže technická fakta jsou v tomhle příběhu vlastně vedlejší. Podstatné je něco jiného: nikdo není povinen čichat výpary z cizího výfuku. Přesněji řečeno výpary z výfuku cizího auta, aby se toho zase někdo nechytl. A už vůbec nikdo není povinen poslouchat cizí motor jen proto, že se jeho majiteli nechce usednout na studené sedadlo.
Je zvláštní, jak rychle se z jinak zásadových lidí stávají vyznavači neomezené osobní svobody ve chvíli, kdy usednou za volant. Najednou se vytrácí povědomí o tom, že veřejný prostor je sdílený, že vzduch není soukromý a že hluk má velmi konkrétní dopad na okolí. V pět třicet ráno je ticho křehká komodita a motor na volnoběh ji roztrhá jako rotvajler plyšovou hračku.
Jak už jsem zmínil výše, nejde zdaleka jen o zvuk. Studený motor produkuje víc škodlivin, katalyzátor ještě nefunguje optimálně a výfukové plyny se v bezvětří drží přesně tam, kde nemají – v úrovni chodníku, oken a dětských kočárků. Ten pocit, kdy otevřete okno, abyste vyvětrali ložnici, a místo čerstvého vzduchu dostanete porci nespálených uhlovodíků od sousedova SUV, by měl být součástí praktické zkoušky v autoškole.
Volnoběháři často argumentují bezpečností: prý je lepší mít rozmrazená okna, než vyjet s autem, které připomíná iglú. To je samozřejmě pravda, jenže z toho nijak nevyplývá nutnost nechávat auto bez dozoru s běžícím motorem. Škrabka, rozmrazovací sprej nebo vyhřívání skel zapnuté během jízdy – to všechno jsou řešení, která nevyžadují obětování klidného rána celého vchodu. Kvalitní rozmrazovací sprej navíc skutečně dělá to, co slibuje. A pak je tu ještě drobný detail: ponechání nastartovaného vozidla bez dozoru je samo o sobě bezpečnostní problém, který zákon řeší z úplně jiných důvodů než ranní komfort.
Celá tahle zimní rutina má ještě jednu rovinu, o které se mluví překvapivě málo: pocit nadřazenosti. Ten tichý, samozřejmý předpoklad, že moje potřeba tepla má vyšší hodnotu než cizí právo na klid, že moje sklo je důležitější než vaše plíce, a že pár minut navíc na volnoběh je vlastně drobnost, kterou byste měli velkoryse tolerovat. Ideálně každý mrazivý den. Je to stejný mentální model, jaký stojí za parkováním na přechodu nebo místech pro invalidy, blokováním chodníků či „jen na chvilku“ ve druhé řadě.
Přitom sankce nejsou nijak symbolické. Za porušení § 7 může řidič dostat pokutu, a to klidně i na místě – až do výše 1 500 korun. Ve správním řízení se pak částka může vyšplhat až na 2 500 korun. Nejde o astronomické sumy, ale o princip. Zákon tím jasně říká, že pohodlí jednotlivce končí tam, kde začíná obtěžování ostatních. A to je myšlenka, kterou by bylo dobré si v mrazivých ránech připomínat častěji než teplotní rekordy.
Zajímavé je, jak selektivně si společnost vybírá, co považuje za „normální“. Hlasitá hudba z otevřeného okna v noci je naprosto neakceptovatelná drzost, ale motor běžící pod okny v pět třicet ráno je prý realita zimy. Přitom rozdíl je jen v tom, že na jednu formu hluku jsme si zvykli a často ji sami provozujeme, zatímco tu druhou vnímáme citlivěji, protože se nás osobně netýká. Zákon v tom má jasno, jen naše každodenní praxe ho ráda a vytrvale přehlíží.
Možná by pomohlo, kdybychom se na to podívali jako běžní obyvatelé města, ne jako řidiči. Jako lidé, kteří chtějí ráno otevřít okno a slyšet ticho, ne startér. Jako rodiče, kteří vedou děti kolem parkoviště a nechtějí jim vysvětlovat, proč „je tam takový smrad“. Protože ono to tak být nemusí a ani by nemělo. Mráz není výmluva. Je to jen počasí. A zákon, stejně jako slušnost, platí za každého počasí.
