Článek
Udržet víru dětí v Ježíška je dnes disciplína hodná olympijské medaile. Ne kvůli jejich všetečným otázkám, ne kvůli starším sourozencům ani kvůli nešikovně odloženým účtenkám z hračkářství. Největším nepřítelem Ježíška se totiž stal marketing. A ten je všudypřítomný, neúnavný a hlavně hlasitější než jakákoli vánoční pohádka.
Stačí zapnout televizi. Mezi dvěma záběry zasněžené chalupy se objeví reklama, která bez mrknutí oka oznámí, že „s námi dárky vyřídíte do třiceti minut“. Ne do Štědrého dne. Ne do večera. Do třiceti minut. Jako by šlo o pizzu, ne o svátky, které měly být symbolem klidu, očekávání a alespoň minimálního zpomalení. Dítě se pak právem ptá: když to zvládne kurýr za půl hodiny, proč by měl nějaký Ježíšek létat nocí a tahat se s pytlem přes střechy?
Dřív to bylo jednodušší. Vánoce měly rytmus. Advent byl skutečně obdobím čekání, ne odpočítáváním dnů do Black Friday. Dárky se neobjevovaly v notifikacích, ale pod stromečkem – a nikdo přesně nevěděl, co tam najde. Právě to tajemství bylo klíčové. Ježíšek nebyl logistická služba, byl to nápad. Myšlenka. Symbol něčeho, co přesahuje běžnou realitu.
Dnes se proti téhle křehké iluzi postavila těžká technika. Billboardy, e-shopy, push notifikace, sponzorované příspěvky. Všechno křičí, že Vánoce nejsou o tichu, ale o výkonu. O tom, kdo koupí víc, rychleji a ideálně se slevou. Místo „buďme spolu“ slyšíme „nečekej, objednávej“. Místo příběhu přichází skladové zásoby.
A dítě to všechno vidí. Vidí rodiče, jak místo adventního kalendáře projíždějí e-shop. Vidí, že dárky nepřichází z nebe, ale z výdejního boxu u supermarketu. Vidí, že Ježíšek má dneska aplikaci, sledovací kód a zákaznickou podporu. A my se pak divíme, že se ptají, jestli Ježíšek náhodou nejezdí dodávkou.
Původní myšlenka Vánoc přitom byla až bolestně prostá. Nešlo o věci, ale o blízkost. Ne o hodnotu dárků, ale o hodnotu okamžiku. O to, že se svět na chvíli zastaví a lidé si připomenou, že nejsou stroje na výkon a spotřebu. Že existuje něco jako ticho, soucit, rodina. Že radost nemusí mít čárový kód.
Jenže dnešní Vánoce jsou spíš audit. Kolik dárků, kolik utraceno, kolik sleva. Stres nezačíná 24. prosince, ale už v listopadu. Adventní klid nahradila panika z vyprodaného zboží. A Ježíšek? Ten se v tomhle chaosu mění z kouzelné bytosti v podezřelou entitu, která nestíhá konkurovat logistickým centrům.
Největší absurdita je, že se to celé tváří jako služba dětem. Reklamy mluví o radosti, úsměvech, splněných přáních. Ve skutečnosti ale berou dětem to nejcennější: schopnost věřit. Nejen v Ježíška, ale obecně v něco nehmotného. V to, že ne všechno musí být okamžité, dostupné a vysvětlitelné.
Víra v Ježíška není o tom, že dítěti lžeme. Je to malý, dočasný prostor pro fantazii. Pro pocit, že svět není jen součet faktur a dodacích lhůt. Že existují věci, které se prostě dějí, aniž by za nimi stál algoritmus. Když tenhle prostor zaplníme reklamou, nezbude místo na kouzlo.
A tak dnes rodiče stojí před zvláštním úkolem. Nechrání děti před strašidly, ale před slevovými kampaněmi. Nezatajují pravdu o Ježíškovi, ale snaží se umlčet svět, který jim ji servíruje v banneru přes celou obrazovku. Je to boj nerovný, ale pořád smysluplný.
Protože Vánoce nejsou o tom, že všechno stihneme. Jsou o tom, že si dovolíme na chvíli nestíhat. Že zhasneme reklamy, zavřeme e-shopy a necháme prostor tichu. A třeba i tomu Ježíškovi, který nemá sklad, nemá slogan a rozhodně nedoručuje do třiceti minut.
A pokud se nám to aspoň jednou za rok povede, možná si nejen děti, ale i my dospělí vzpomeneme, proč ty Vánoce vlastně existují. Ne kvůli dárkům. Ale kvůli tomu krátkému okamžiku, kdy svět na chvíli přestane řvát.
