Článek
Když jsme se jednoho červencového večera vydali osobním autem z Česka směrem k Jadranu, byli jsme plni očekávání a energie. Cestu jsme již znali nazpaměť, protože jsme se na stejné místo nevraceli poprvé, přesto jsme ale pro jistotu zapnuli i navigaci, aby nám pomohla se vyhnout případným dopravním zácpám. Žena kontrolovala zásoby na cestu; pití a svačin se zdál být dostatek. Děti mezitím tvrdily, že dokážou zůstat celou cestu vzhůru a budou pozorovat, jak se blížíme do cíle. Tak určitě, hned za Brnem usnuly.
Cesta probíhala celkem bez problémů, ostatně proto jsme jeli takhle na noc. Provoz byl většinou mírný, snad jen ve Vídni bylo opticky o něco více aut, protože místní silničáři mají ve zvyku v nočních hodinách provádět různé práce údržby. Nicméně i Vídeň jsme překonali poměrně snadno, a pak už nás čekala dálnice na Graz.
Hodlali jsme se dostat pokud možno co nejdále pod rouškou tmy a noci, mimo jiné i proto, že děti, které spí, jsou velmi hodné a neprudí. Nicméně usoudili jsme, že po nějaké době jízdy bude potřeba udělat i delší přestávku, aby se člověk trochu protáhl a něco pojedl. Při studii map a internetových recenzí nás zaujalo „odmoriste Jezerane“, kde se tehdy údajně mělo nacházet dětské hřiště, několik piknikových stolů a snad i kavárna. Po ránu ideální kombinace. Navigace nám tvrdila, že bychom se tam z Brna měli dostat za necelých 7 hodin. To ovšem v ideálním případě; po započítání několika krátkých přestávek na WC zpomalení ve Vídni nám vyšlo, že bychom tam měli dojet kolem 7. hodiny ráno. Ideální čas na snídani.
Podle recenzí, jak už jsem říkal, vypadalo vše ideálně. Příjemným bonusem ke všemu výše uvedenému měl být také výhled do údolí; po ránu z něj stoupá mlha a pára. Nad údolím se pak klene majestátní dálniční most, což sice samo o sobě není nic světoborného, ale údolí je jím tak nějak zajímavě dokresleno.
Samotné Odmorište Jezerane se nachází přibližně na kilometru 119,09 chorvatské dálnice A1, v župě Lika-Senj, přičemž župa je zhruba ekvivalent našich krajů. Odpočívadlo je pod správou obce Brinje, a je přístupné pouze ve směru na jih; hned za téměř šestikilometrovým tunelem Mala Kapela.
Samotná lokalita na první pohled vypadala slibně – sjedete z dálnice kousek bokem, takže by se dalo uvažovat i o krátkém zdřímnutí v autě. Přece jen po celonoční jízdě přijde takový odpočinek vhod. I já jsem se domníval, že po malé svačině a návštěvě toalety si třeba hodinku pospím a pojede se dále. Mé plány se ovšem otevřením dveří od auta změnily.
První, co nás všechny zasáhlo, byla velmi intenzivní nelibá vůně. Mísily se v ní amoniak a cosi, co by se dalo asi popsat jako velmi zatuchlé ponožky prvoligového fotbalisty. Rozhlédli jsme se okolo; kavárna stála opodál, a tak jsme se rozhodli zamířit k ní. Záhy nás ovšem čekalo další nemilé překvapení – kavárna byla evidentně již nějaký čas uzavřena a opuštěna. Stejně tak i vše okolo. Bujela zde vegetace, občas se člověk musel vyhnout výkalům. Jen tomu pachu se jaksi vyhnout nedalo, byl všudypřítomný. Šel z ToiToi budek (nebo jejich chorvatského ekvivalentu). Nakonec jsme se utábořili „proti větru“ od těch mobilních záchodů, kde to bylo trochu lepší.
Za zmínku stojí ještě dva rezavé kontejnery na odpadky, které stály uprostřed parkoviště. Bohužel bych se vůbec nedivil, kdyby v nich žili malí hlodavci ve snaze ukořistit úlomek něčí svačiny. Nejvíce mě asi mrzelo, že si zde po ránu skutečně nedám kávu. To ostatní se dalo nějak přežít.
Ale i přes to všechno se před námi rozprostíral nádherný výhled – nekonečné hřebeny kopců bujnou vegetací proměnily špinavou realitu odpočívadla v něco, co se dalo nazvat krásou. Vůně stromů pomalu vyháněla ten zbytkový pach z našich nosů. Na chvíli jsme vytáhli piknikovou deku a svačina se tak přece jen konala. Když jsme si nasadili sluneční brýle a usedli s výhledem na ty kopce, uvědomili jsme si, že i když odpočívadlo zklamalo svými službami, příroda nám darovala něco, co žádný bufet s klobásami a ani nejluxusnější sociální zařízení nedokáže poskytnout.
Když jsme se nakonec rozloučili s bílými budkami ToiToi a zamířili zpět do auta, náš odpočinek trval možná třicet minut, ale vrátili jsme se s pocitem, že i improvizované zastávky mohou být prima, pokud s nimi umíte naložit. A v tu chvíli jsme si všichni uvědomili, že bez ohledu na to, jak špatné může být jedno odpočívadlo, cesta stále patří k nejlepším zážitkům. Ta odbočka k Jezerane totiž zůstane v našich vzpomínkách jako komická kapitola, kterou si můžeme mezi sebou občas připomenout a zasmát se jí.
Protože když někdo v naší rodině řekne, že chce jet „zase na odpočívadlo Jezerane“, všichni se usmějeme, opovržlivě si zacpeme nos a budeme vzpomínat na toitoiky, které nám ukázaly, že humor a příroda dovedou proměnit i méně lákavou a smradlavou zastávku v komediální příběh.
