Článek
Byl pátek 12. srpna 2022. Trávili jsme pár dní v podhůří Beskyd a moje drahá polovička, která už na Lysé byla několikrát, poznamenala, že je skoro ostuda, že já tam ještě nevylezl. A tak bylo rozhodnuto. V sobotu ráno jsme nasedli ve Frýdku-Místku na vlak a vyrazili do Ostravice — napravit můj beskydský rest. Motoráček si spokojeně klapal po kolejích, pes z toho měl doslova Vánoce. Bylo plno; podobný nápad jako my mělo evidentně mnohem víc lidí. Batohy, hůlky, termosky s nejrůznějšími nápoji — celý vagon přesně věděl, kam má namířeno, a atmosféra byla typická pro výlet do hor.
Dorazili jsme do cílové stanice, pes radostně vyběhl z vlaku a naše malé dobrodružství mohlo začít. Než jsme se ale vydali dál, zastavili jsme se v místní pekárně. Po půlhodině na cestách už pochopitelně začal být čas na malou svačinu. Nabídka byla pestrá, fronta krátká, a tak jsme za chvíli odcházeli s čerstvou kořistí v ruce.
Vyrážíme tedy dobýt nejvyšší bod Beskyd — Lysou horu. Čeká nás necelých osm kilometrů výstupu a převýšení přes devět set metrů. Nálada je dobrá, svačinu máme za sebou a pes nadšeně pobíhá kolem, jako by ho čekala největší psí expedice roku. Míjíme poslední domy Ostravice i areál Sepetná a vplouváme do lesa.
Přiznám se, že zpočátku nás množství lidí trochu zaskočilo. Na výlet jsme mířili mimo jiné i s nadějí, že si užijeme trochu klidu a splyneme s přírodou — o tuhle iluzi jsme však přišli už ve vlaku. Naštěstí se na samotné trase jednotlivé skupinky postupně rozptýlily a výšlap už působil mnohem přirozeněji. Překvapilo mě ale, jak vyhledávaná Lysá hora ve skutečnosti je; při takovém převýšení to rozhodně není trasa pro každého.
Výlet tak mohl pokračovat v relativním klidu, i když počasí nám příliš nepřálo. O výhledech a letní krajině si toho dne mohl nechat zdát jen optimista — mlha zkrátila dohlednost na pár metrů. Náladu jsme si ale drželi dobrou. A pes? Ten pobíhal kolem s takovou vervou, že by mě občas vážně zajímalo, kde tu energii pořád bere.
Po nějaké době ale naši mlžnou idylu přece jen něco narušilo. Za námi se objevila poměrně velká skupina — dobré dvě či tři desítky lidí, kteří působili překvapivě organizovaně. A hlavně: jeden z nich měl na zádech celý sud piva. Nejprve nás to pobavilo, pak jsme nosiči začali skoro fandit, protože to břemeno muselo být pořádně těžké. V nesení se poctivě střídali a celou věc s gustem komentovali; ti zodpovědnější mu navíc „ulehčovali“ práci tím, že z bečky průběžně upíjeli. Jestli v ní ale bylo skutečně pivo, nebo jen nějaká limonáda, to už dnes říct nedokážu.
Mimo tento estrádní kousek měla skupina ještě jednu zajímavost. Ve středu výpravy šel tehdejší kandidát na prezidenta, armádní generál ve výslužbě Petr Pavel. No prosím — člověk si vyrazí za klidem do přírody a místo toho se připlete k improvizovanému politickému mítinku. A stejně jako ostatní si i Petr Pavel odnesl svůj díl trasy s bečkou nápoje na zádech. Kondice zjevně nechyběla.
Se skupinou jsme se cestou míjeli ještě několikrát. Zjevně si během své cesty dělala přestávky za účelem oddechu a možná také občerstvení. Koho by to nelákalo, že. Prezidentský kandidát se také několikrát fotil se svými příznivci a celkově působil velmi lidsky a uvolněně; i se mnou se s úsměvem pozdravil. A i když se počtem hlav jednalo o nejpočetnější výpravu, kterou jsme potkali, ani zdaleka se nechovala nejhůře ze všech; odpadky po sobě uklízeli, zbytečně nehlučeli.
Cesta na vrchol utíkala mnohem rychleji, než jsme čekali. Ne že by nám nohy nedávaly najevo, že stoupáme — to cítil každý z nás — ale mezi pozorováním okolních výletníků a naším lehkým povídáním jsme si námahu skoro nepřipouštěli. Pes k tomu přidal vlastní show: střídavě mizel v křoví, vracel se celý špinavý a vyžadoval střídavě obdiv i trpělivost. Sem tam padlo ostřejší slovo, ale spíš s úsměvem než s hněvem. A než jsme se nadáli, před námi stála cedule oznamující, že jsme na vrcholu.
Bohužel, ani na samotném vrcholu Beskyd se situace výrazně nezlepšila. Viditelnost byla sotva pět metrů a do toho se občas přidal studený vítr. Bylo zkrátka jasné, že dnes to žádná romantická selfie s prosluněným údolím nebude. Místo toho jsme zamířili do jedné z místních kolib a dali si česnečku, která nám přišla víc než vhod. Chvílemi jsem měl skoro pocit, že je listopad, ne srpen.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali zpět — tentokrát už ne hlavní cestou do Ostravice, ale směrem na Malenovice. A právě tehdy jsme si všimli zajímavého detailu: na vrcholu stál stánek, podpisové místo, kde generál Pavel sbíral podporu pro nadcházející volby. Až později jsem zjistil, že šlo o předem oznámenou akci prezidentského kandidáta — o které jsme ale neměli ani ponětí. Možná bychom si v takovém případě vybrali úplně jiný kout Beskyd.
Fér je ale říct, že celá politická akce nebyla nijak zvlášť rušivá — kromě pár lidí navíc se vlastně nic nedělo. Nikdo nám nic nenutil, nikdo nás neobtěžoval. A naopak: bylo mi docela sympatické, že místo prázdných řečí a heroických slibů se tehdejší kandidát na prezidenta prostě zvedl a vyrazil ven s úplně obyčejnými lidmi. A jak se později ukázalo u voleb, rozhodně mu to neuškodilo.
Snad jen ten pes to neocenil ani trochu.
