Článek
Bylo úterní odpoledne a před jedním dětským hřištěm v klidné rezidenční čtvrti panoval obvyklý ruch. Děti si vesele hrály, rodiče byly zmořeni sluncem, holubi obtěžovali všechny okolo. Chodíme tudy s partou přátel na pravidelný fotbálek do tělocvičny přilehlé školy a ačkoliv ke vstupní bráně objektu vede asfaltová cesta, je na ní jasně vyznačen zákaz vjezdu. Slouží pouze pro zásobování; možná dovážka obědů, nebo něco takového.
Toho úterý se nám dostalo i poměrně humorného divadla. Na asfaltové cestě se najednou objevila stříbrná Škoda Karoq – jela směle, přímo dopravní značce „Zákaz vjezdu“ a minula ji, jako by se tam snad ani nenacházela.
Zatímco většina rodičů zákaz respektovala a nechávala svá vozidla o ulici dál, tato řidička si z dopravního značení dělala vlastní pravidla. Jak jsme se záhy dozvěděli, nešlo o jednorázové uklouznutí – obyvatelé ulice už několik týdnů pozorovali, jak žena pravidelně projíždí zákazem, zaparkuje přímo u hřiště a s nevzrušeným výrazem pak sedí na lavičce, kde kouká do telefonu. Na opakované upozornění od ostatních rodičů reagovala podrážděně nebo vůbec. Podle její logiky se zákaz vjezdu zřejmě vztahoval pouze na „ty ostatní“.
„Hele, to je zase ona,“ prohodil jeden starší pán k druhému, když vozidlo ladně vklouzlo do zakázané zóny. „Já už na ni zavolám měšťáky, to není normální tohle,“ prohlásil druhý muž, přičemž jsem některé části musel z citátů odstranit.
O pár minut později se na scéně skutečně objevila hlídka městské policie. Nenápadné bílé vozidlo zastavilo na rohu ulice, odkud jeho osádka tiše sledovala situaci. Nešlo o žádnou dramatickou akci – šlo o trpělivost, takt a důkaz. A ten přišel rychleji, než kdo čekal.
Řidička po nějaké chvíli vykročila zpět ke svému autu, zřejmě si v něm něco zapomněla. V ruce stále držela mobilní telefon a dítě zvědavě cupitalo vedle ní. Celou dobu něco štěbetalo, většinou o svých dojmech ze hřiště. Jenže po příchodu k autu náhle chlapec prohlásil něco, co spustilo další reakce:
„Maminko, proč sem vlastně pořád jezdíš, když je tu ta červená značka s bílým kolečkem? Nám paní učitelka říkala, že tam, kde je tahle značka, se jezdit nesmí…“
Několik lidí v okolí se uchechtlo, jeden pán se dokonce ve snaze nerozesmát se začal až dusit. Policisté si v tu chvíli vyměnili pohled a vystoupili z vozu.
„Dobrý den, paní řidičko,“ oslovil ji jeden z nich zdvořile, ale s rozhodností v hlase. „Můžeme si na chvilku pohovořit? Proč jste vjela do zóny se zákazem vjezdu? Máte povolení?“
Žena znejistěla, ale rychle se snažila získat půdu pod nohama. „Já… já jedu jen na chvilku, tady na hřiště. To snad není takový problém, ne? Vždyť jsem tady jen pět minut.“
„Paní, ale zákaz vjezdu je jasně definován a není vůbec rozhodující, na jak dlouho kam jedete. Máte nějaký doklad, že patříte mezi osoby, které mají vjezd povolený?“
„Ale tak pánové, vždyť tady nikoho neohrožuji…“
„To sice asi ne, ale pořád to není důvod k tomu, abyste svévolně porušila zákaz vjezdu. Povolení tedy evidentně nemáte, že.“
Řidička očividně ztrácela jistotu. „To je snad poprvé, co jsem tady jela,“ učinila ještě poslední a zoufalý záchranný pokus.
A tehdy zazněla ta poslední nemilosrdná rána z dětských úst:
„Ale maminko, vždyť jsme tudy jeli i včera a předevčírem. A ty jsi říkala, že policajti tady na to stejně prdí a nehlídají to.“
Okolní publikum ztichlo. Tatínek, co předtím sotva polkl smích, se odvrátil, aby se nemusel rozesmát nahlas. Policisté se na dítě usmáli s profesní zdvořilostí, ale bylo vidět, že právě zazněl důkaz. Několik lidí se zlomyslně uchechtlo a pak smích propuknul naplno.
„Děkujeme za upřesnění,“ kývl s úsměvem na chlapce policista. „Paní řidičko, porušení zákazu vjezdu je dopravní přestupek a vám může být udělena pokuta až 2000 Kč. Máme rovněž možnost předat věc správnímu orgánu, pokud se ukáže, že šlo o dlouhodobé a vědomé porušování předpisů. Chcete to pro tentokrát vyřešit pokutou na místě?“
Žena se už nezmohla na slovo. Vzala si pokutový bloček a i s dítětem nastoupila do svého vozu. Byla rudá jako rak. Dítě šťastně štěbetalo dál a dožadovalo se toho, že chce cestou domů pustit svoji oblíbenou písničku. O poznání menší radost měla matka, která nejspíš uvažovala nad tím, jak se z tohoto vykecá doma.
Od té doby jsme už šli na fotbal několikrát, ale Škoda Karoq se ve zmíněném zákazu již nevyskytuje. Dopravní značka zůstala na svém místě, děti si dál hrají na hřišti a městská policie si připsala jedno drobné, ale symbolické vítězství. A pravděpodobně všichni si teď dávají větší pozor na to, co říkají před dětmi – protože někdy právě ti nejmenší mají největší smysl pro pravdu.
