Článek
Cesta vlakem z práce bývá většinou chvílí klidu. Vlak vyjíždí z Brna, takže bývá přistaven včas - člověk si jen vybere místo a čeká, až se věci dají do pohybu. Jenže toho dne se věci začaly dít jinak, než jsem si představoval.
Už na nástupišti v Brně jsem zahlédl muže – jednoho z těch existencí, o jaké tam bohužel není nouze. Ve tváři značně použitý výraz, v ruce plechovka piva, halekání na kolemjdoucí, kterému vlastně ani nebylo pořádně rozumět. Lidé se mu pochopitelně vyhýbali, jak to tak bývá – nikdo nechce mít potíže s nějakým drbanem. Učinil jsem tak i já a nastoupil jsem do vagonu.
Jenže co čert nechtěl - to si takhle člověk v klidu sedne, otevře si nějakou mobilní hru (aby mohl o kousek dál nadávat, že mu ta hra spadla, protože v místě není signál), a napůl se ponoří do virtuálního světa. Hlavně proto, aby se odreagoval od reality pracovního dne, který pomalu, ale jistě končí. Po chvíli jsem koutkem oka zahlédl, že ten samý podnapilý muž nastoupil také – a rozhlíží se, kam si sedne. Nebyl problém najít volné místo, ale jeho pozornost se upnula na dívku, která ode mě seděla přes uličku. Mladá, pravděpodobně studentka střední školy, sluchátka v uších. Když si k ní přisedl, bylo na ní vidět že ztuhla a necítí se komfortně. Ani se jí nedivím – ten člověk smrděl pivem snad přes půl vagonu.
„Slečnooo, kampak jedete?“ začal tónem, který měl asi znít přátelsky, ale působil spíše vtíravě.
Dívka si sundala jedno sluchátko a nejistě odpověděla: „Do Střelic.“
„Aháá… no tak to máme společné,“ uchechtl se on a napil se piva. „Tak aspoň chvilku pokecáne, ať nám ta cesta líp utíká.“
Zvedl jsem oči od displeje. Konverzace ale nikam nepokračovala a opilec se věnoval svojí plechovce. V mžiku jsem se rozhlédl kolem – vlak byl poměrně dosti obsazen, ale všichni se tvářili, že tam vlastně vůbec nejsou. Taková ta česká klasika…
„Máte pěkný vlasy,“ pronesl po chvíli ten chlap a naklonil se blíž k dívce. „No úplná modelka. Co říkáte, nedáme si spolu někde ještě jedno?“ a pokynul k plechovce s pivem.
Dívka se odsunula k oknu, kdyby mohla, tak se jím propasíruje ven z vozu. „Ne, děkuju,“ řekla tiše.
„Ale no tak, je to jen pivko, a pak se uvidí,“ pokračoval, aniž by vnímal její odmítnutí.
Rychlým pohybem jsem telefon schoval do kapsy a otočil jsem se směrem k tomu dotěrnému šupákovi.
„To by asi stačilo, ne?“ řekl jsem důrazně a zpříma jsem se na toho člověka podíval.
Otočil se směrem ke mně. Nejdřív se tvářil překvapeně, ale pak se posměšně ušklíbl a povídá: „Klídek, kámo, my si jen povídáme.“
„Slečna nevypadá, že by zrovna o tenhle typ rozhovoru stála,“ pronesl jsem tónem, který měl být mrazivý.
Na chvíli nastalo ticho, přerušované jen monotónním rachotem kol po kolejích. Dívka se na mě podívala pohledem, který v tu chvíli říkal úplně vše – strach, úleva i nejistota, co teď bude následovat.
„A ty seš jako kdo, její fotr?“ zasyčel opilec a přeměřoval si mě pohledem.
„Ne, já jsem ten, díky komu se seznámíš maximálně s nástupištěm v nejbližší stanici,“ pronesl jsem stále s ledovým klidem.
„Myslíš, jo?“ procedil mezi zuby.
„Jsem si tím naprosto jistý,“ nedal jsem mu prostor pro další diskuzi.
V tu chvíli se ozval i starší muž o pár sedadel dál. „Bude opravdu lepší, když se půjdete vyvětrat na čerstvý vzduch - pro nás všechny,“ řekl klidně, ale takovým tím tónem, kterému se snad ani nedá odporovat.
Netrvalo to snad ani minutu a vlak začal zpomalovat. Blížil se do jedné menší stanice. „Dveře jsou támhle,“ ukázal jsem razantně na východ z vagonu. Starší muž se mezitím přesunul směrem k nám.
Obejda viděl, že ztratil veškerou půdu pod nohama, a tak se s nějakým brbláním skutečně vypotácel ven z vozu. Sedl si na nástupišti na lavičku, kde zůstal až do chvíle, než se nám ztratil z dohledu. S tím straším mužem jsme se na sebe usmáli a on se vrátil zpět na své místo.
„Děkuju,“ řekla tiše ta dívka. „Já… vůbec jsem nevěděla, co mám dělat,“ usmála se trochu nuceně a nejistě.
„To je v pořádku,“ odpověděl jsem a vrátil jsem se také ke své hře na mobilu. Moc jsem ji ale nevnímal; v duchu jsem uvažoval, kolik takových scén se denně odehraje – na nádražích, v tramvajích, v parcích. Většina z nich skončí stejně: lidé se otočí, dívají se jinam, dělají, že neslyší. Přitom to nejhorší, co se může stát, je to, že oběť je v takové chvíli sama.
Nebuďme lhostejní ke svému okolí. Stačí málo. Jedna věta. Jeden člověk, který řekne „dost“. Ne proto, že by chtěl být hrdina, ale proto, že někdy to prostě nikdo jiný neudělá.
Zpracováno na základě příhody, která se stala kolegovi z práce.
