Článek
Charlie Kirk, vlastním jménem Charles James Kirk, patřil k nejvýraznějším konzervativním aktivistům mladší generace ve Spojených státech. Narodil se v roce 1993 a už v osmnácti spoluzaložil organizaci Turning Point USA. Ta měla být protiváhou levicově orientovaným studentským hnutím a rychle se proměnila v národní síť, která dokázala mobilizovat tisíce mladých Američanů. Kirk se stal jejím lídrem a brzy i mediální tváří, kterou znali daleko za hranicemi akademické půdy.
Já sám jsem ho začal víc vnímat v době, kdy se o něm začalo psát jako o „mladém Trumpově spojenci“. Fascinovalo mě, jak si někdo v tak nízkém věku dokázal vydobýt přístup k Bílému domu a stát se mostem mezi prezidentem a univerzitními studenty. Z kluka, který rozjel neziskovku prakticky z garáže, se stal pravidelný host velkých republikánských akcí a moderátor vlastního pořadu „The Charlie Kirk Show“.
Jeho postoje byly jasně vyhraněné. Nikdy se netajil odporem k potratům a mluvil o nich jako o morálním zlu. V otázkách genderu a rodiny se odvolával na biblický model – muž jako ochránce a žena jako matka. O migraci říkal, že ohrožuje americkou identitu, a používal termín „replacement“, tedy nahrazování původního obyvatelstva. Když jsem to slyšel poprvé, působilo to na mě až zbytečně apokalypticky, ale pro jeho posluchače to zjevně byly pádné a silné argumenty. Byly to jednoduché věty, které vzbuzovaly dojem, že všechno má jasného viníka a řešení.
Pro mě osobně byly také zajímavé některé jeho výroky. Tvrdil třeba, že demokraté chtějí zničit americkou kulturu, nebo mluvil o „prowlících černoších“. Když jsem to četl, uvědomil jsem si, proč se kolem něj točí tolik kontroverzí. Pro jeho příznivce to byla odvaha říkat nahlas věci, které si jiní jen myslí. Pro odpůrce se ovšem jednalo o otevřený rasismus.
Kirkova blízkost k Donaldu Trumpovi byla klíčová. Turning Point USA se stala jednou z platforem, kde Trump nacházel výraznou podporu mladé generace. Trumpovi příbuzní a spolupracovníci vystupovali na jejich akcích, a samotný prezident neváhal označovat Kirka za spojence. Když jsem viděl jejich společné fotografie, působilo to dojmem, že Kirk našel svou životní roli – být mostem mezi establishmentem a mladými konzervativci.
Ale právě tady se začaly objevovat i Charlieho stinné stránky. Po volbách 2020, kdy Trump odmítal uznat porážku, se Kirk aktivně podílel na šíření tvrzení o „ukradených volbách“. Organizoval studentské protesty a jeho jméno se objevilo i ve spojení s 6. lednem 2021. V tu chvíli jsem začal přemýšlet, jestli se z nezávislého aktivisty nestal jen loajální hlas, který bez výhrad opakuje Trumpovy teze.
Jeho působení během pandemie mělo podobný efekt. Kirk tvrdil, že hydroxychlorochin je stoprocentně účinný lék na covid, a virus sám označoval za „čínský virus“. Bylo zřejmé, že mu jde o vytvoření jednoduchého nepřítele, na kterého se dá ukázat prstem. Pro mnoho lidí to bylo atraktivní, ale zároveň to šířilo dezinformace, které situaci spíše komplikovaly.
A pak přišla zpráva o Charlieho smrti. Velmi mě překvapilo, když jsem četl, že byl zastřelen při vystoupení na Utah Valley University. Útočník střílel z nedaleké budovy, kulka Kirka zasáhla do krku a ten krátce nato zemřel. Najednou všechna ta ostrá slova, která roky používal, dostala také svůj strašlivý a hmatatelný rámec – realitu násilí.
Podezřelý, dvaadvacetiletý Tyler James Robinson, byl rychle dopaden. Policie uvedla, že jeho DNA se našla na zbrani, a navíc měl dopis, kde psal o úmyslu Kirka zabít. Když jsem se začetl do detailů, působilo to jako tragédie vycházející ze soukromého konfliktu. Robinson vyrůstal v konzervativní rodině, kde byl Kirk obdivován, ale sám se přiklonil k liberálním hodnotám. Měl transgender partnera a stále více vnímal Kirkovu rétoriku jako útoky na své vlastní přesvědčení a hodnoty.
Těžko se pak divit, že jeho frustrace rostla. V textech, které psal, bylo cítit, že měl pocit, že „s nenávistí se nedá vyjednávat“. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak nebezpečné je, když se politická rétorika promění v osobní útok. Co pro jednoho znamená jen ostrý projev na konferenci, může pro druhého být důkaz, že je jeho existence nechtěná.
Samozřejmě, objevily se i konspirační teorie. Někteří tvrdili, že šlo o profesionální atentát, jiní obviňovali zahraniční mocnosti. Ale všechny důkazy zatím ukazují, že šlo o čin osamělého střelce, který se nechal strhnout vlastní nenávistí a ideologickým odporem.
Pro mě je příběh Charlieho Kirka varováním. Demokracie stojí na schopnosti vést spor, ne na tom, že místo dialogu svého odpůrce zastřelíme. Kirk byl mistrem v polarizaci – uměl společnost rozdělit, aby ji strhnul na svou stranu. Ale nakonec se stal obětí právě té atmosféry nenávisti, kterou svými výroky de facto spoluvytvářel. Kruh se uzavřel. Demokracie dostala ránu do krku.
