Článek
Vítejte u prvního dílu série článků od členů štábu dokumentárního cyklu 90KY, ve kterých s vámi budeme sdílet naše nejintimnější vzpomínky na devadesátky, a jak tato dekáda, ve které hudba a kultura procházely zásadní transformací, ovlivnila náš tvůrčí i osobní život. V prvním článku této série se s vámi o své vzpomínky na 90. léta podělí Jakub Skalický, režisér a klíčový člen našeho týmu.
Já a devadesátky… Když ta dekáda začala, bylo mi sedmnáct, když skončila sedmadvacet. Vstupoval jsem do ní jako revolučně naladěný student gymnázia, opouštěl jsem jí jako dospělý člověk. V těch deseti letech se událo vše podstatné. Událo se to rychle a intenzivně.
Středobodem toho všeho nebylo studium, což by se v CV asi dobře vyjímalo, ale - budu upřímný - spíš hudba a holky. Obojí to úzce souviselo, nebo mi to tak alespoň připadalo. Obojího bylo dostatek a zejména muzika se v těch letech vyvíjela velice svižně. Jak známo, na konci roku 1989 padly oficiální bariéry, a tak si mohl každý poslouchat co chtěl. Pokud se k tomu tedy dostal.
Dominantním oficiálním nosičem byl v té době stále ještě vinyl. Pokud jste ale chtěli poslouchat muziku jinde než u gramofonu, třeba ve walkmanu, do sluchátek, byla dobovým řešením kazeta. Tedy prázdná kazeta.
Kvalitní kousky od firem Sony, TDK či Maxell šly sehnat velice špatně, v železářství se prodávaly výrobky domácí značky Emgeton a to také ne vždy. Ty ale šuměly ještě předtím, než jste na ně vůbec něco nahráli, takže když se to sečetlo se šumem počtvrté kopírovaného koncertu Jaromíra Nohavici, který někdo natočil na diktafon ze šesté řady KD Gong, nedalo se to prakticky poslouchat.
Ale já byl rád, že něco mám. Nakonec, poslouchal jsem hlavně texty, hudebně to - konkrétně v tomhle žánru - příliš invenční nikdy nebylo. V prvním porevolučním roce se to ale díky všudypřítomným burzám začalo zlepšovat.
Uvolnily se i vydavatelské poměry, takže kromě desek od Supraphonu, Pantonu a Opusu, šlo najednou pořídit i oficiální nosiče od domácích punkových kapel, o jejichž vydání by před půl rokem nikdo ani nesnil.
Přelomová byla v tomto smyslu kompilace Punk ’n ‘Oi, od Vláďou Kočandrlem nově založeného Monitoru. I díky tomu jsem pomalu ale jistě začal hudebně vzdalovat od domácího undergroundu a folku a začal chodit do nově otevíraných klubů.
Oblíbil jsem si Rock Café, Újezd později Bunkr a Zoufalce. Brzo začalo vysílat i Radio 1, které mělo na hudební rozhled pražského dorostu vliv přímo radikální. Nahrávání skladeb z rádia se tak stalo záležitostí na denní bázi a tím vzrůstalo i povědomí o tom, jak dobrodružně může hudba znít. Pro nás, do kterých předchozí režim od raného mládí hustil Pepu Melena, to byly zvukové výlety do netušena.
Už samotné poznání, že opakem uhlazeného popu, nemusí být nutně jen mumlající vlasatci, bylo osvěžující. Takže první, co mne sebralo byl Ice T, Rollins Band, Pantera a další natvrdlé partičky. Dobovým etalonem se stal soundtrack k filmu Judgment Night, kde se všechno to dobové hemžení prolnulo v jeden celek.
Zároveň vyšly i první desky Massive Attack, Saint Etienne, Primal Scream či Portishead, které mne též nenechávali chladným. Kazety už jsem kupoval po krabicích a dělal si na ně první kompilace podle hudebních stylů.
Mezi lidmi se pomalu začalo šířit CD, což byl tehdy zbrusu nový nosič. Též extrémně drahý, a tak vznikaly půjčovny cédéček. Za malý peníz jste měl na 24 hodin k dispozici prakticky cokoli. Podněcovalo to ve mně zájem, tentokrát o alba, jako taková.
Někdy z jara 1992 se pak v Praze začaly tu a tam objevovat akce, kde se nehrálo živě, ale naopak z desek. A nehrála se alternativa, ale house music. Jedna z takových akcí v pidi klubu Mišmaš, byla nebojím se říct formativní pro celou naši tehdejší partu. Na pár let pak bylo o mejdanovou zábavu vystaráno.
Časem jsme si pořídili vlastní gramce, kupovali si v Amsterdamu a Londýně 12” singly a s chlapci a děvčaty pak protančili nejednu noc. Důležitým faktorem tohoto hudebního uvědomování si sebe sama, byly pochopitelně i koncerty. Od těch klubových až po ty stadionové.
V té době jsem se částečně živil jako runner a to zejména pro agenturu 10:15 Promotion. Měl jsem tak možnost vidět zblízka prakticky všechny důležité koncerty, které se v devadesátkách odehrály. Tu a tam jsem mezi nimi zahlédl i své tehdejší oblíbence.
Dodnes vidím, jak Goldie hlídá své tehdejší přítelkyní Björk jejich společného potomka, zatímco ona zkouší zvuk. V Anglii byl už tou dobou za hvězdu, zatímco tady si ho nikdo ani nevšiml.
Současně šlo o šanci, jak si doplnit vzdělání o těch, kteří patřili generacím minulým - x-krát tu tou dobou hrál Nick Cave nebo Lou Reed. Zastavili se tu Pink Floyd, Sex Pistols, Bob Dylan, Bowie, Motörhead nebo ZZ Top.
Zážitky to byly až na výjímky velké, ale daleko silněji mám v paměti uložené subtilní momenty v backstage Sonic Youth, Siouxsie & The Banshees, Faith No More nebo Shamen. Všechny tyto vlivy a vjemy se v druhé půli devadesátek propojili s prací.
Vždycky mně zajímalo focení a natáčení, trochu jsem to i studoval a několik let jsem strávil v nejrůznějších asistentských pozicích. A tudíž jsem jednou, coby asistent kamery, pomáhal s natáčením dobového pořadu Hitparáda, který uváděl Martin Hrdinka. Jeho namistrované chování ostře kontrastovalo s jeho zoufalou nepřipraveností.
Přezíravě drmolil předepsané věty a rutinně vedl kýmsi připravené rozhovory. Vrcholem byla situace kolem „special guest star“ vydání, kterou nebyla výjimečně Anna K ani Kamil Střihavka, ale Jimmy Sommerville.
Hrdinka si k němu sedl, poplácal ho po zádech jakoby se znali ze základky a žoviálně na něj začal mrkat. Rozjel se záznam a on úplně zoufalou anglinou začal z izolovaných slov skládat kostrbaté věty. K tomu samozřejmě vůbec netušil, na co všechno se ho může ptát, takže to interview se pak pro jistotu točilo kolem toho, jak se mu líbí v Praze.
Jimmyho profesionální úsměv tuhl čím dál víc a já se propadal studem, jak je něco takového vůbec možné. Pod tímhle dojmem jsem napsal poměrně ostrý dopis na adresu Jindřišská 16, 111 50, kde tehdy sídlila televizní generalita a po čase se mi ozval jeden z producentů hudební tvorby.
Dostal jsem šanci předvést co ve mně je, stačilo jen sehnat maličkost: 1 milion korun. Na koprodukci. Což ani teď není málo, natož v roce 1995. Dotyčný producent se domníval, že mne má z krku. Na druhou stranu je pravda, že když jsme - spolu se dvěma dalšími nadšenci - ty peníze během měsíce kupodivu sehnali, tak svojí část dohody dodržel a nechal nás natáčet.
A výsledek se pak pravidelně vysílal. My jsme si věřili, že to nezkazíme a oni v to doufali. A já tu práci od té doby dělám dodnes. Což o devadesátkách vypovídá myslím tak nějak všechno.
Jakub Skalický - režisér dokumentu 90KY
