Článek
Pesi mě vzbudila hypnotizujícím pohledem. Už ani nekňučí - ví, že mě za ty léta vzbudí prostě jen tím, že na mě upřeně civí. Tak jo, jdeme čůrat.
Na saténovou košilku od Ježíška hážu oversize huňatou santovskou mikinu a vylejzám z vyhřátý postele. Všude je ticho a klid. V obýváku ještě voní a svítí stromeček s mejma bizár ozdobama. Pouštím Pesi ven na zahradu. Když na ni koukám, tak mi dojde, že taky potřebuju.
Zapnu kávovar a namelu zrnka. Miluju, jak se to rozvoní - na probrání vlastně stačí ta vůně. Dojde mi, že jsem včera usínala s těšením na to, že si k ranní kávě sednu do ušáku u krbu a přečtu si noviny, který budu mít ve schránce.
Protože dneska je pátek. Sice nevím přesný datum, ale je prostě pátek mezi Vánocema a Silvestrem. A to znamená, že můžu lenošit. Mám v plánu dělat nic. Žádný návštěvy, žádná práce.. Jen já, Pesi a noviny ze schránky. A pak se možná půjdeme projít, když se nám bude chtít.
Můžu si i lehce zapřemejšlet o tom, jakej by byl ideální rok 26. A co teda bych měla změnit, abych se k němu dostala. To bude trošku bolet, ale docela se mi chce..
Kafe mám hotový. A jo, je výborný. Jdu pro ty noviny, ať to mám komplet.
Před dveřma mě zastaví skládka tříděnýho odpadu. Na chvilku zaváhám - vyběhnu k těm popelnicím jen takhle s holým zadkem? Radši ne. Dneska tam děsně fouká. Jdu si teda ještě nahoru pro elasťáky. Pesi mě pronásleduje po schodech, doráží na nohavice a vrtí ocasem. Ví, že se půjde ven, když si beru i spodek.
Seběhneme dolů, do santovský mikiny hodím ten správnej svazek klíčů, na kterejch je i ten od schránky. Vezmu si boty, otevřu dveře. Pesi se cpe hnedka ven, já beru tu tašku s plastama a papírem a jdeme.
Vchodový dveře nejdřív nechávám otevřený, jsem přeci hnedka zpátky, ale když vidím, jak venku fučí, tak se ještě otočím a radši zavřu, ať nebouchnou. Před tím znova zkontroluju, že fakt mám ty klíče, protože z venku mám kouli.
Pesi se zas vyčůrá hnedka před barákem, já vyhodím tašky do kontejnerů, který jsou asi 50 metrů od čůracího místa, a jdu mrknout do schránky. Jsou tam! Slavnostně ji otevřu, vyndám noviny a podívám se na Pesi, jestli chce jít zkontrolovat, kde se kdo v našem bloku od včera vyčůral.
Klepe se jak drahej pes a běží do tepla. Ok, taky se mi nechce. Fouká jak debil. Vzpomenu si na kámoše Fandu Kunu, kterej tenhle obrat používá, a uchechtnu se.
Vytahuju klíče a chci odemknout. Ten klíč tam nejde celej strčit. To je divný. Zkouším to znova. Pesi se klepe ještě víc. Na potřetí mi dojde, že to nepůjde. Klíč je zevnitř.
Včera večer sem zamykala a nechala sem tam klíč. Přesně vidím kterej, ten s přívěškem lamy. Samozřejmě.
Koukám na ty dveře, Pesi nevěřícně kouká na mě. Představuju si to horký kafe na lince a nahlas se slyším konstatovat: „A kurva.“ Cvakne mi, že mít ty správný klíče ještě neznamená, že se dostanu dovnitř. Někdy je prostě plno.
V druhej moment mě zalije pocit vděčnosti - jsem ráda, že mám ty elasťáky.
V ruce mám klíče, který mi sou k hovnu. V podpaží noviny, který v týhle situaci taky úplně nevyužiju. Na sobě mám košilku, santovskou mikinu, elasťáky a zimní boty.
Fanda Kuna říká, že pivo otevře čímkoli kromě sněhu a vajíčka. Chvíli váhám, jestli by to přece jen nešlo i s těma dveřma. Nešlo.
Telefon samozřejmě v kapse tý mikiny nemám. Těšila sem se na den offline. Na ty starý dobrý noviny v papírový podobě, co smrděj tou tiskařskou barvou. Ani nevím, kde ten mobil leží.
Pesi packou škrábne na dveře. Taky nic. Ani nemám chuť nadávat, naopak, usměju se.
Říkám Pesi, že musíme zajít k babičce, půjčí nám telefon. Pesi chce ale dovnitř. Na gauč. Omlouvám se jí, že to teď fakt nepůjde.
Otáčím se a jdu. Pesi ovšem tohle řešení odmítá. Stojí před dveřma a ani se nehne. Vracím se k ní, znova jí to vysvětluju a snažím se ji namotivovat - babička má přece odměnky. Ani tenhle slib nezabírá.
Nechat ji tam nemůžu. Vysvětlování nefunguje, takže ji jemně zatahám za obojek a nedám jí na vybranou.
Zatímco babička krmí Pesi odměnkama, já nahodím její comp a najdu číslo na asistenční službu. Všechno jim vyložím a za chvíli volá zpátky pan zámečník z Neratovic. Byl u mě naposled na podzim.
Ani se nepředstavuje, nic. Jen se s pobavením v hlase ptá: „Už zase?!“.
Přiznávám, že už zase. Směje se a hned sedá do auta, aby mě nenechal čekat. Křiknu na Pesi, že musíme hned jít a za pár minut se potkáme s pánem před barákem. Za 10 sekund to má otevřený. Popřejeme si šťastnej novej a já se jdu dovnitř konečně vyčůrat, on jede zpátky do Neratovic.
Kafe je sice podle předpokladu studený, ale stejně po něm sáhnu. Pesi si jde lehnout na gauč a neříká nic. Po prvním usrknutí jí odpovídám: „Tak úkol na rok 26 je jasnej: Netlačit se tam, kde už je plno. Pěkně si počkat na otevřený dveře. Jo. A čůrat chodit hned, když potřebuješ.“
