Článek
Měla jsem na sobě šaty, ve kterých jsem se cítila krásně – tmavě modré, s jemnou krajkou, a po dlouhé době jsem si připadala opravdu ženská. Ve chvíli, kdy jsem se otočila pro další sklenku vína, přišla k mně známá z vysoké.
Usmála se… a pak řekla: „Tlustá jsi. Ale sluší ti to.“
Ta věta mě trefila přímo do žaludku. Zbytek večera jsem si připadala, jako by mě všichni potají hodnotili. Domů jsem šla se sevřeným hrdlem a pocitem, že mě někdo znovu vrátil o roky zpátky – do období, kdy jsem se před zrcadlem rozebírala centimetr po centimetru a hledala důvody, proč se nenávidět.
Dlouhé týdny jsem se snažila „opravit“ – méně jíst, víc cvičit, zkoušet oblečení, které „zeštíhluje“. Ale v každém kroku byla hořkost. Nehubla jsem pro sebe. Hubla jsem pro cizí pohledy a aby se v něčím hlasu už nikdy neobjevilo to slovo.
Zlom přišel nečekaně. Jedno ráno jsem stála před zrcadlem jen v prádle, unavená z dalších „měření pokroku“. A najednou jsem si uvědomila, že tělo přede mnou není můj nepřítel. To tělo přežilo nemoci, neslo mě na horách, tancovalo na stolech, drželo mě v náručí mého syna.
Není to „tlusté“ tělo. Je to moje tělo. A jediné, co mu dlužím, je péče a laskavost – ne trest.
Začala jsem jíst tak, abych měla energii, ne abych se „vešla“. Cvičila jsem, protože jsem chtěla cítit sílu, ne spálit večeři. A pomalu se ten vnitřní hlas, co mě měřil podle velikosti oblečení, ztišil.
Dnes, když slyším podobné poznámky – a ony občas přijdou – už je neberu jako verdikt. Spíš jako odraz toho, co má ten člověk sám v sobě nevyřešené.
Ta žena ze svatby? Nedávno jsem ji potkala. Řekla mi: „Ty záříš. Zhubla jsi?“ Usmála jsem se: „Ne. Jen jsem se přestala nenávidět.“
