Jindřich VIII. a jeho šest žen: Koruna, láska a krvavá odplata

Příběh Jindřicha VIII. Tudora (vládl 1509–1547) je jedním z nejbarvitějších a nejkrvavějších v anglické historii. Nebyl to jen král, ale i ztělesnění absolutní moci a muž, který kvůli svému neutuchajícímu touze po mužském dědici a po nové lásce radikálně změnil náboženské i politické uspořádání Anglie. Šest žen, které provázely jeho život, se staly symboly jeho panovnické tyranie i osobní tragédie. Každá z nich hrála klíčovou roli v utváření osudu Anglie.

Než se ponoříme do osudů jeho žen, je důležité pochopit Jindřicha samotného. Na počátku své vlády byl popisován jako ideál renesančního prince: vysoký, atletický, vzdělaný, nadaný hudebník, skladatel a básník. Mluvil několika jazyky a fascinoval ho teologie (dokonce získal od papeže titul „Obránce víry“ za obranu katolictví proti Lutherovi). Byl charismatický a ambiciózní. Postupem času se však z tohoto oslnivého muže stal paranoický, tyranský a nevypočitatelný král, trpící chronickými zdravotními problémy (zejména vředy na nohou), které mu ztěžovaly život a zhoršovaly jeho náladu. Jeho posedlost mužským dědicem pramenila z historické nejistoty po Válkách růží a z touhy po legitimním nástupci, který by zajistil stabilitu dynastie Tudorů.

Manželství s Kateřinou Aragonskou, dcerou mocných španělských katolických panovníků Ferdinanda a Isabely (kteří financovali Kolumbovu plavbu), trvalo nejdéle, celých 24 let. Byla to žena pozoruhodné inteligence, zbožnosti a důstojnosti. Původně byla vdaná za Jindřichova staršího bratra Artura, ale ten brzy zemřel. Aby udržel důležité spojenectví se Španělskem a zachoval věno, nechal Jindřich VII. (otec Jindřicha VIII.) zařídit dispens od papeže Julia II., který umožnil sňatek s bratranecovou vdovou. Klíčový detail pro pozdější drama: dispens byl založen na tvrzení, že manželství Kateřiny a Artura nebylo konzumováno. Kateřina však vždy tvrdila opak.

Zpočátku byl jejich svazek šťastný a harmonický. Kateřina se dokonce stala regentkou Anglie, když byl Jindřich na válečné výpravě ve Francii v roce 1513, a úspěšně řídila obranu země proti skotské invazi. Porodila několik dětí, ale většina zemřela brzy po porodu. Přežila jen dcera Marie (pozdější královna Marie I.), narozená v roce 1516. Jindřich zoufale toužil po mužském dědici, aby zajistil nástupnictví a stabilitu trůnu. Věřil, že jeho manželství je prokleté, protože si vzal bratrovu vdovu (odkazoval na biblický verš z Leviticu, který zakazoval takové sňatky a sliboval za to bezdětnost – ačkoli měl dceru, to pro něj nebylo „mužské“ potomstvo).

Když se zamiloval do mladé a ambiciózní Anny Boleynové, rozhodl se pro rozvod, který nazýval „Velkou královou záležitostí“. Papež Klement VII. však jeho žádost odmítl, neboť nechtěl popudit mocného španělského císaře Karla V. (synovce Kateřiny Aragonské), jehož vojska v roce 1527 vyplenila Řím a držela papeže v područí. To vedlo k Jindřichovu radikálnímu kroku – rozchodu Anglie s Římem. Jindřich se prohlásil za hlavu Anglikánské církve (Akt o supremaci, 1534) a v roce 1533 nechal své manželství s Kateřinou anulovat arcibiskupem Thomasem Cranmerem. Kateřina byla internována a zemřela o tři roky později v odloučení na hradě Kimbolton, stále trvající na tom, že je právoplatnou anglickou královnou. Její poslední dopis Jindřichovi byl dojemnou prosbou o péči o jejich dceru.

Anna Boleynová, dvorní dáma Kateřiny Aragonské, byla žena s nesmírným vlivem na Jindřicha a na směřování anglických dějin. Nebyla krásná v konvenčním smyslu, měla údajně tmavší pleť a význačný krk, ale byla mimořádně charismatická, vtipná, inteligentní a ovládala několik jazyků. Strávila léta na francouzském dvoře, což jí dodalo eleganci a moderní myšlení. Byla také silně ovlivněna myšlenkami reformace. Jindřich byl její vášní zcela pohlcen, a Anna se nenechala svést jen tak snadno – odmítala se stát pouhou milenkou a trvala na sňatku a královské koruně, což bylo bezprecedentní. Tento sedmiletý „dvorní tanec“ mezi ní a králem je známý jako „The Great Matter“.

Vzali se tajně v lednu 1533 a v září téhož roku se narodila dcera Alžběta (pozdější královna Alžběta I.). Jindřich byl zpočátku zklamán, že to není syn, ale doufal v budoucího dědice. Anna se snažila zajistit své postavení a postavení své dcery, často se pletla do politiky a vytvářela si nepřátele, zejména konzervativní frakce na dvoře. Její nekompromisní povaha, domnělá arogance a fakt, že opět neporodila syna (později měla několik potratů, včetně potratu mužského plodu v lednu 1536), vedly k tomu, že Jindřichova vášeň ochladla a hledal způsob, jak se jí zbavit.

V roce 1536, v době, kdy Jindřich začal projevovat zájem o Janu Seymourovou, byla Anna obviněna z velezrady, cizoložství (včetně incestu s vlastním bratrem Georgem Boleynem) a spiknutí s cílem zavraždit krále. Důkazy byly vykonstruované a nepravdivé, vytvořené Thomasem Cromwellem, který původně Annin vzestup podporoval, ale nyní ho viděl jako překážku. Byla odsouzena a 19. května 1536 popravena setnutím mečem na Tower Hill, nikoli sekerou, což bylo považováno za relativně milosrdnou smrt (byla popravena francouzským mistrem, který se specializoval na popravy mečem, a nikoli na sekeru, jež byla spojena s potupou). Její pád šokoval Evropu a stal se mementem krutosti absolutní moci.

Jana Seymourová byla pravý opak Anny Boleynové – klidná, tichá, pokorná a submisivní, což bylo přesně to, co v té době Jindřich hledal. Byla dvorní dámou Anny Boleynové a Jindřich se s ní oženil pouhých 11 dní po Annině popravě. Celá Anglie v ní spatřovala naději na mužského dědice a stabilitu.

Jejich manželství bylo sice krátké, ale splnilo Jindřichovo největší přání. Dne 12. října 1537 porodila syna Eduarda (pozdějšího krále Eduarda VI.), dlouho očekávaného následníka trůnu. Detail, který tragicky podtrhuje její osud: porod byl extrémně těžký a trval několik dní. Jana o dvanáct dní později zemřela na horečku o šestinedělí, komplikace spojené s porodem. Jindřich ji miloval nejvíce ze všech svých manželek a považoval ji za svou jedinou pravou lásku, protože mu dala syna. Byla jedinou jeho ženou, která byla pohřbena vedle něj ve Windsoru, což svědčí o jeho skutečné náklonnosti.

Jindřich po Janině smrti několik let truchlil, ale potřeba zajistit nástupnictví skrze další dědice (Eduard byl křehkého zdraví) a složitá politická situace ho přiměly k hledání nové manželky. Jeho proslulý ministr Thomas Cromwell mu navrhl Annu Klevskou, německou princeznu, aby upevnila protestantské spojenectví s Klevskem, strategicky důležitým územím na evropské mapě, proti katolickým mocnostem.

Jindřich se s Annou nikdy předtím nesetkal, viděl jen její portrét, namalovaný Hansem Holbeinem mladším. Když se s ní setkal osobně, byl zklamán. Jeho proslulá slova: „Nemám ji rád a mám ji rád stále méně.“ Nepovažoval ji za přitažlivou – údajně měla hrubou pleť a postrádala dvorní způsoby, které znal z anglického dvora. Jejich manželství nikdy nebylo konzumováno, což naznačuje Jindřichovu averzi. Politická situace se navíc mezitím změnila a spojenectví s Klevskem už nebylo tak naléhavé.

Manželství bylo po pouhých šesti měsících (v roce 1540) anulováno na základě nekonsumace. Anna Klevská byla prozíravá a inteligentní; nesnažila se bojovat. Přijala titul „králova sestra“ a velkorysé sídlo a roční rentu. Žila v Anglii až do své smrti a paradoxně přežila Jindřicha i všechny jeho další manželky. Její přežití a dobrý vztah s králem (zůstali přáteli) jí vynesly přezdívku „královna, která přežila“ a dokonce byla pozvána na svatbu Marie I.

Kateřina Howardová byla mladičká, temperamentní a okouzlující sestřenice Anny Boleynové, plná energie a koketní. Jindřich, v té době už stárnoucí a nemocný (trpěl bolestmi nohou, nadváhou a zhoršujícím se zdravím po zranění v turnaji), se do ní bezhlavě zamiloval a oženil se s ní v roce 1540, téměř okamžitě po anulaci s Annou Klevskou. V jejím mládí a vitalitě hledal své vlastní ztracené mládí a životní elán.

Její předchozí život však skrýval nebezpečná tajemství. Před svatbou s králem měla milostné vztahy s několika muži, což se v tehdejší době považovalo za neomluvitelné, zejména pro královnu, jejíž panenskost a bezúhonnost byly klíčové pro nástupnictví a reputaci koruny. Ještě horší bylo, že po sňatku si začala poměr s jedním z Jindřichových mladých a pohledných dvořanů, Thomasem Culpeperem, a jmenovala ho svým tajemníkem. Také jmenovala do své domácnosti ty, kdo znali její minulost.

Když se zprávy o jejích poměrech dostaly ke králi (dodány jejím zhrzeným bývalým učitelem hudby), Jindřich byl zdrcen a zuřil. Byl to pro něj osobní zrada a ponížení. V roce 1542 byla Kateřina, stejně jako Anna Boleynová, obviněna z velezrady a cizoložství. Navzdory její mladosti a prosbám o milost byla 13. února 1542 popravena v Toweru. Její případ ukázal, že Jindřichova touha po spolehlivém dědici a jeho vlastní ego byly silnější než cokoli jiného.

Kateřina Parrová byla již dvakrát ovdovělá a Jindřichovou poslední manželkou. Vzali se v roce 1543. Byla to inteligentní, vzdělaná a zbožná žena se silnými protestantskými sklony, která měla i vlastní publikované spisy. Nešlo o romantickou lásku, nýbrž o praktické a pečovatelské manželství. Kateřina se starala o Jindřichovo zdraví, které se rapidně zhoršovalo (často ho museli přemisťovat na speciálních nosítkách kvůli obrovské nadváze a oteklým nohám plným vředů), a fungovala jako opatrovnice a macecha pro jeho tři děti – Marii, Alžbětu a Eduarda. Dokázala sjednotit královskou rodinu a zlepšit vztahy mezi Jindřichem a jeho dcerami, které dříve byly v nemilosti.

Její protestantské názory (byla otevřenou reformistkou, což bylo v té době stále nebezpečné) ji málem stály život. Konzervativní frakce na dvoře se ji pokusily obvinit z kacířství a přesvědčily Jindřicha, aby ji zatkl. Ale Kateřina byla dostatečně chytrá a prozíravá; dokázala si uvědomit, co se děje, a v poslední chvíli se Jindřichovi podvolila, přesvědčila ho o své loajalitě a omluvila se za své „nedorozumění“ v otázkách víry, čímž unikla popravě.

Kateřina Parrová byla jedinou z Jindřichových manželek, která ho přežila. Po jeho smrti v lednu 1547 se znovu provdala za Thomase Seymoura, bratra Jany Seymourové, kterého dříve milovala. Zemřela o rok později při porodu jejich dcery Marie.

Jindřich VIII. zanechal za sebou rozvrácenou dynastii (jeho syn Eduard VI. zemřel mladý, dcera Marie I. se pokusila Anglii vrátit ke katolicismu a dcera Alžběta I. nikdy nevdala a zemřela bez dědice) a revoluční změny. Jeho osobní honba za dědicem a neustálé manželství vedly k anglické reformaci, zrušení klášterů, zabavení jejich majetku a posílení role anglického panovníka jako absolutní hlavy státu i církve.

Šest osudů jeho manželek je živým svědectvím o turbulentní době, absolutní moci krále a nemilosrdné hře o trůn a přežití. Jsou to příběhy vášně, zrady, víry a tragédie, které dodnes fascinují a inspirují. Jejich individuální charaktery, volby a osudy se proplétají s osudem celé Anglie, tvoříce jednu z nejpoutavějších kapitol evropských dějin.

Informace pro tento článek byly čerpány z uznávaných historických publikací a akademických zdrojů, které se zabývají obdobím Tudorovců a životem Jindřicha VIII. a jeho manželek. Jde o standardní díla v anglické historiografii, která jsou výsledkem rozsáhlého archivního výzkumu.

Fraser, Antonia. The Wives of Henry VIII. Vintage, 1993.

Starkey, David. Six Wives: The Queens of Henry VIII. Harper Perennial, 2021 (původní vydání 2003).

Weir, Alison. Henry VIII: The King and His Court. Ballantine Books, 2002.

Scarisbrick, J.J. Henry VIII. Yale University Press, 1997 (původní vydání 1968).

Laces, Robert. The Life and Times of Henry VIII. Weidenfeld & Nicolson, 1972. (Starší, ale stále relevantní přehledné dílo.)

Loades, David. Henry VIII: Court, Church and Conflict. The National Archives, 2007.